Postupně se v českém překladu objevilo hned několik autorových prací. Argo právě uvádí román Bílá pevnost, který autorovi zajistil světový věhlas.
Směstem, v němž Pamuk vyrostl a které tvoří kulisy většiny jeho současných i historických románů, českého čtenáře seznámil ve zvláštní kombinaci autobiografie a místopisu s výmluvným názvem Istanbul. „Osud Istanbulu je mým osudem: jsem tomuto městu navždycky oddán, protože mě udělalo tím, kým jsem,“ píše autor, jenž z okna své pracovny shlíží na Zlatý roh, Bospor a většinu významných historických dominant města.
Istanbul, to je pro Pamuka Turecko s jeho složitou historií, s jistou rozdvojeností pohledu, kdy jedno oko hledí do Asie, druhé je namířené k Evropě. Tahle rozpolcenost se projevuje i v osobnosti samotného autora: je Turek, avšak pochází ze silně prozápadně orientované rodiny a sám uznává, že jeho literární vzory pocházejí ze Západu: „Conrad, Nabokov, Naipaul, to jsou spisovatelé, kteří se proslavili schopností putovat mezi jazyky, kulturami, zeměmi, kontinenty i celými civilizacemi. Jejich představivost živila zkušenost v exilu, hořká strava, již nečerpali z kořenů, nýbrž vykořeněnosti; ta naopak vyžaduje, abych setrval ve stejném městě, na stejné ulici, ve stejném domě,“ píše v roce 2003 ve svých pamětech Orhan Pamuk a trochu tak předznamenává svůj budoucí osud.
Exil?
O dva roky později se totiž uznávaný a hojně čtený autor dostal do potíží se zákonem. V rozhovoru pro víkendovou přílohu několika švýcarských deníků Das Magazin se zmínil o temné stránce tureckých dějin dvacátého století, konkrétně o genocidě Arménů a Turků: „Bylo tu zabito třicet tisíc Kurdů a milion Arménů. A skoro nikdo nemá odvahu o tom mluvit. Tak o tom mluvím já.“ Vzhledem k popularitě autora vyvolal výrok v Turecku značné pozdvižení, které nakonec mělo i úřední dohru, neboť Turecko na jaře roku 2005 přijalo zákon proti hanobení tureckého státu a Orhan Pamuk byl za svůj výrok retroaktivně obviněn. Na to reagovala západní veřejnost, zejména Evropská unie a západní intelektuálové, takže obvinění proti Pamukovi, jemuž hrozil až tříletý trest odnětí svobody, bylo nakonec staženo, byť - a to je znepokojivé, stejně jako charakteristické pro autorovu tvorbu, zachycující rozpolcenost Turecka - tak bylo učiněno z čistě technických důvodů.
Řečeno jinými slovy, silný Pamukův výrok, který chtěl upozornit na křivdy a bezpráví, jichž se Turci dopouštěli na sklonku éry osmanské říše a v počátcích republiky Kemala Atatürka, vyzněl v podstatě do prázdna: slyšeli ho autorovi čtenáři na Západě a slyšeli ho ti, kteří podobně jako autor usilují o prozápadní, liberální orientaci země. A těch je podle všeho stále míň.
Boj s větrnými mlýny?
Ostatně tuhle rozpolcenost Turecka velmi dobře zachycuje i v knize Nový život. Ta v Turecku vyšla v polovině devadesátých let, stala se bestselerem a nyní byla přeložena i do češtiny. Její úvodní věta, v době vydání údajně široce inzerovaná na billboardech po celé zemi, zní: „Jednoho dne jsem četl knihu a celý život se mi náhle změnil.“ Jako by tahle věta vyjadřovala to, o co se Pamuk snaží v celém svém díle: odhalit minulost, ukázat svým čtenářům hranice ideologie a propagandy, změnit jejich uvažování o národní identitě a dát jim příležitost změnit se jako lidi. Dlužno dodat, že Pamukův přístup by šlo stejně dobře vztáhnout prakticky na všechny národy Evropy a Blízkého východu. Kniha, o niž běží v Novém životě, zůstane anonymní. Naopak Pamuk se snaží svým čtenářům odhalit knihu dějin, tak jak je vnímá on. Jeho dějiny Turecka jsou dějiny problematické: namísto „identity“ je tu vždy rozpolcenost, pochybnost a v neposlední řadě i věčné ohlížení se na západního souseda.
Tento problematický vztah je nejlépe vidět snad na nejvýznamnějším Pamukově románu Jmenuji se červená, který v překladu Petra Kučery vydalo před pár lety Argo. Pamuk zde ukazuje, že vztah mezi Tureckem a Evropou, do níž Turecko taky zčásti patří, je komplikovanější, než by se mohlo zdát při pohledu z té či oné strany. Turecko neví, zda chce být evropské, a Evropa si zase není jista, zda je ochotna přijmout tuto zemi jako svou hranici. Kdysi bylo Turecko hrozbou, po pádu Osmanské říše se stalo vítanou kořistí pro evropské mocnosti a v moderní době se stalo jistým nárazníkem nejprve proti ruskému vlivu, posléze proti sílícímu islamismu. Pamuk nás ve svém románu zavádí na dvůr sultána Murata III., tedy do 16. století, kde umělci pracují na zvláštní zakázce: mají vytvořit knihu, jež bude oslavovat sultánovo panování. Pozoruhodné na tom je zejména to, že styl, který umělci volí, je výrazně západní, přestože sultán sám vystupuje jako nepřítel Evropy. Jako by tím chtěl Pamuk naznačit, že Turecko se Evropy nikdy nezbaví. Ovšem stejně tak Evropa Turecka.
Tato provázanost je patrná i v románu Bílá pevnost, který péčí překladatele Petra Kučery a nakladatelství Argo vychází v českém překladu nyní. Právě tato vynikající kniha, původně vydaná v roce 1985, zajistila svému autorovi obrovský mezinárodní věhlas. Stalo se tak počátkem devadesátých let, když byla přeložena do angličtiny a stala se světovým bestselerem.
Pamuk v ní pokračuje ve zkoumání vztahu mezi Východem a Západem (mimochodem, s jistým zjednodušením by se dalo říct, že Pamuk má v tomto ohledu blízko k Salmanu Rushdiemu; každý z nich zkoumá tento vztah z jiného břehu: Rushdie ze západního jako člověk, který má východní původ, Pamuk z východního jakožto autor, který má výrazně západní vzdělání) a zavádí nás do Istanbulu v 17. století, tedy v době, kdy příkop mezi Tureckem a Evropou je hluboký jako nikdy předtím.
Podivná dvojčata Posloucháme příběh anonymního vypravěče, mladého učeného Itala, který v Benátkách zanechává snoubenku a matku a vydává se po moři do Neapole. Tu však nikdy nespatří, neboť loď je přepadena tureckými piráty a on upadá do otroctví. Aby se vyhnul tvrdé dřině na galérách, využívá svých základních znalostí anatomie a předstírá, že je lékař. Tak se mu skutečně podaří vyhnout se tvrdé práci a dostává se do těsné blízkosti padišáha, jehož - za přispění shody okolností - dokáže vyléčit. Právě na jeho dvoře se setkává s člověkem, který zásadním způsobem ovlivní jeho život.
Hodža je Turek, přesto vypadá skoro jako Italovo dvojče. Zajímá se o podobné věci, usiluje o dvorní kariéru. Přesto jsou mezi nimi rozdíly: Hodža ve vztahu vystupuje jako pán, vypravěč je jeho otrokem. Hodža si z vypravěče utahuje, týrá ho, dává najevo svou moc, přesto se ho na druhé straně i obává. Má strach z jeho vědomostí, respektive z toho, co vypravěč ví a Hodžovi dosud nevyjevil (zajímavá metafora vztahu mezi Východem a Západem); na druhé straně vypravěč, třebaže se prezentuje jako člověk využívající své vědění k tomu, aby druhým pomáhal, si toto uvědomuje a neváhá své zbraně využít, když se k tomu naskytne příležitost. Oba hrdinové jsou si čím dál bližší a podobnější, takže nakonec jsou v zásadě zaměnitelní: Hodža například vysílá svého otroka, vypravěče, na audience k sultánovi. Přesto mezi nimi zůstává jeden zásadní rozdíl: Hodža, posedlý svými ambicemi stát se dvorním astrologem, není schopen odstupu, sebereflexe. „Právě teď bychom měli zaznamenat, proč jsme to, co jsme. Nakonec však zase nenapsal nic jiného, než proč jsou ti druzí takoví...“ Jako bychom v té metafoře četli kritiku Turecka, která jde hlouběji než k onomu kontroverznímu výroku pro švýcarský časopis. Je to kritika namířená proti zemi, která neoplývá dostatkem sebevědomí, která se dokáže definovat jen negativně proti tomu, čím není. Taková země - a znovu dodejme, že přeneseně lze tuto kritiku vztáhnout na nejeden stát světa - je schopna pouze dvou poloh: dobyvatele nebo otroka.
V příběhu bezejmenného italského vypravěče, který se stal zajatcem Turecka a nikdy již neviděl svou rodnou zemi, je Turecko nejprve dobyvatelem. Nicméně po neúspěšném dobývání „bílé pevnosti“ následuje rychlý pád dolů, až se nakonec (což už v románu není) osmanská říše stane „nemocným mužem Evropy“.
Síla, v románu manifestovaná Hodžou, je vždy mince o dvou stranách. A na té druhé straně se zpravidla skrývá slabost.
ROMÁN Bílá pevnost
Orhan Pamuk V překladu Petra Kučery vydalo nakladatelství Argo, Praha 2010, 198 stran.
Umělci oslavují sultánovo panování západním stylem, přestože sultán sám vystupuje jako nepřítel Evropy. Jako by tím chtěl Pamuk naznačit, že Turecko se Evropy nikdy nezbaví. Ovšem stejně tak Evropa Turecka.
O autorovi| Ladislav Nagy anglista
