Divadlo bylo pro tátu droga. Byl to lidový komik, žádný intelektuál jako Voskovec a Werich. A na rozdíl od Buriana, který chtěl být hvězda, bral táta všechno, i malé role. Říkal: Divadlo je první, máma je druhá a vy jste třetí. Když jsme pak byli v Americe, jezdil hrát krajanům do Austrálie a občas si na cestu vypůjčil i z rodinné vkladní knížky. Naštěstí to máma nevěděla… V roce 1948 začali komunisti na otce tlačit. Chtěli, aby vystoupil v rozhlasu se sebekritikou, že byl buržoazní, vulgární herec, že nehrál pro lid. „Když to udělám, lidi řeknou, že jsem kolaborant, a budu jako Burian. A když to neudělám, tak se mi pomstí a nebudu moct hrát,“ řekl táta a rozhodl, že odejdeme. Za týden jsme byli pryč.
Útěk z Československa jsem brala jako velké dobrodružství. Všichni moji známí už byli na druhé straně, bylo mi dvacet a vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být na tak dlouhou dobu. Říkalo se, „to bude do švestek“. Teprve po několika letech v Americe mi došlo, že to bude na dlouho.
Přes hranice utekl můj otec v kostýmu kohouta. Hrál tehdy pro celníky v Aši, o přestávce se sebral a šel. Měl připravenou historku, že když ho chytnou, bude tvrdit, že se zbláznil. Já s maminkou a mladšími sestrami jsme přešly už předtím zvlášť – jako celá rodina bychom byli moc nápadní. Čekaly jsme na něj u hraničního kamene, maminka bez něj dál jít nechtěla. Byly jsme připravené, že kdyby se mu nepodařilo utéct, vrátily bychom se.
Vážili jsme si toho, že nám Němci pomohli. Bylo to brzo po odsunu německého obyvatelstva z pohraničí a nevěděli jsme, jak se k nám budou chovat. Ale byli báječní. Jenom asi dvakrát ve Stuttgartu se nám stalo, že na nás nějaký Němec křičel: „Teď jsme vám dobrý, co?“ Táta byl hvězdou sběrného tábora. Když jsme přijeli do tábora v Regensburku, tátu nosili na ramenou a skandovali „Jára, Jára!“. Lágry pro uprchlíky nebyly tak strašné, jak se dnes někdy říká. Byl to lágr, ale ráno nám dali mléko, kafe a kus chleba s margarínem, v poledne jsme měli třeba brambory s omáčkou.
V Praze jsme nechali všechno. Byt na Vinohradech, letní byt v Hlásné Třebani. Tatínek ztratil všechno, co do svých 44 let získal. Nikdy toho ale nelitoval. Věděl, že tady by zůstat nemohl.
Bylo nám jedno, kam se dostaneme. Registrovali jsme se do Austrálie, Brazílie i Kanady. Amerika nebyla jako teď. Měla kvóty, které byly vyčerpané. Trvalo nám čtyři roky, než jsme viděli sochu Svobody. Nejdřív jsme tedy jeli do Paříže, kde tatínek dostal práci v rádiu, které vysílalo do Československa, a přivydělával si i v kabaretu na Pigalle. Hrála jsem s tátou v Paříži. Bydleli jsme tam v Centru pro československé uprchlíky, které nechala francouzská vláda přestavět z bývalého bordelu. Dole byl bar, z nějž jsme udělali kabaret Maryša. Tam jsem s tátou i hrála, asi jsem ten jeho talent trochu podědila. I na Svobodné Evropě v Mnichově, kam jsme se dostali po Paříži, jsem hrála různé čarodějnice, soudružky, desítkářky a podobné.
Muže jsem si našla v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Můj budoucí muž Ferik režíroval pořad, kde jsem účinkovala. A protože se to vysílalo večer, tak se mě zeptal, jestli nechci jít ještě na skleničku… Z Mnichova do Ameriky. Pak jsem odjela s rodiči do Ameriky a Ferika vyslalo rádio do Lisabonu. Mně se ale tenkrát v Americe strašně nelíbilo. Chyběli mi kluci a holky z Mnichova, bylo mi smutno. Tak hop na loď a už jsem byla v Lisabonu. Za půl roku jsme se vzali a zůstala jsem tam skoro osm let. Od roku 1960 žiju v New Yorku. Zpátky do Čech. Když jsme v roce 1989 poslouchali zprávy o událostech v Československu, měli jsme husí kůži. Hned v březnu 1990 jsem sem jela. Už když jsem vystupovala z letadla, slyším: „Alenóóó!“ Na vyhlídkovém molu mě vítaly kamarádky z gymnázia, které se celých těch 40 let každý měsíc scházejí – a vídáme se dodnes.
Z rodinného majetku jsme nedostali zpátky nic. Abychom měli nárok na restituci činžáku na Vinohradech, musel by být táta československým občanem. Jenže se bál, že by ztratil americký důchod. Neudělal nic a umřel.
Zůstala jsem v Americe, protože tam mám rodinu, ale táta se po revoluci vrátil do Prahy. Měl velkou radost, když ho lidi na ulici poznávali. Říkal: „Já jdu na Václavák, a tam jsou potkani a ptáci. Potkani, které potkávám, a ptáci, co se ptají.“ V 90 letech se táta podruhé oženil, s 27letou novinářkou, která s ním dělala rozhovor. Pro starého dědu musela být přízeň tak mladé ženy velkou lichotkou...
Na svatbu jel táta z nemocnice. Měl nemocné srdce, nikdy to ale nepřiznal. Až najednou v Praze zkolaboval a musel do nemocnice. Bylo to zrovna před svatbou, kterou tajně plánovali, takže na obřad musel mít propustku. Naše rodina o svatbě nevěděla...
Tátovo druhé manželství. Otec s novomanželkou bydleli společně s její asi padesátiletou matkou a sedmdesátiletou babičkou. Povídám tátovi: „Lidi říkají, že pro tebe by se nejlíp hodila ta babička! Pořád by byla o dvacet let mladší než ty!“ To nerad slyšel.
Ještě v New Yorku se tatínek dozvěděl, že má rakovinu. Měl jít na ozařování, ale nechtěl, protože by se to dozvěděla jeho novomanželka. Hrál si před ní na šikovného staříka. Táta byl doma přísný, ale já jsem ho milovala. Tou svatbou mě zklamal, ale třináct dní před jeho smrtí jsem mu napsala dopis, že čas hojí rány. Dodnes nevím, jestli si ho stihl přečíst.
Mezi Čechy domov můj. Přes půl století žiju v New Yorku, ale všechny moje kamarádky a známí jsou Češi. Moje vlast je Československo. Czech Republic, to říkám nerada. Škoda že v angličtině to nemá žádný jednoslovný název!
Jak to dělám, že vypadám o tolik mladší? Je to jednoduché: každý den cvičím aerobic, a když náhodou vynechám, tak jdu tři kilometry pěšky. Ať je slunce, nebo déšť. Pro své tři vnuky jsem „babi“. I když na mě mluví v angličtině. Když jsem se osmiletého Erika ptala, čím by chtěl být, řekl že slavným hráčem baseballu. A dodal: „But you won't be around – To ty už tady nebudeš!“ Tak mu povídám: „Co povídáš, to víš, že budu!“ (směje se)
