Pákistánský jaderný inženýr za volantem londýnského taxíku nebo středoškolský profesor z Ukrajiny vysazující stromky ve středních Čechách patří už dnes k evropskému folkloru. Ne každý občan EU si ale uvědomuje, v čem mohou mít jejich děti technologický náskok před svými místními spolužáky.
Jste-li pyšní na synka, který válí s počítačovou konzolí a vytváří webovky skautského oddílu, čtěte dál. Protože ve světě nových médií existují odvětví, v nichž vašeho šikovného potomka děti přistěhovalců pravděpodobně předčí. A to samé platí, když českého důchodce srovnáte s jeho vrstevníky například na balkánském venkově.
Mediální obraz imigrantů, zejména těch nelegálních, tvoří výjevy „zaostalého“ třetího světa: dehydrovaní negramoti na rozpadajících se lodích u Kanárských ostrovů, nuzní Asijci namačkaní v kontejnerech a vystrašené děti v letištních terminálech západní Evropy. Jejich rodiče možná odevzdali svoje poslední peníze letecké společnosti nebo převaděčům, a s výměnou kontinentů začínají žít na okraji sebevědomé a poněkud sebestředné civilizace. Jejich generace v ní už nikdy nebude patřit ke skutečně kvalifikované pracovní síle, po které volají europolitici. Jsou tu však podle výzkumů nejpokročilejší sociální skupinou, jež dokáže rychle užívat nové vynálezy sdělovací techniky.
„Spíš než místní počítačoví nadšenci jsou to právě migranti, kteří patří k nejasertivnějším uživatelům nových komunikačních nástrojů,“ říká antropoložka Stefana Broadbentová, která pro švýcarskou společnost Swisscom zkoumá návyky uživatelů internetu a mobilních telefonů. „Dokážou si velice pohotově osvojit nejnovější objevy komunikačních technologií.“
Proč tedy chudí přistěhovalci používají Skype nebo komunikují přes ICQ častokrát dřív než jejich domorodí sousedé? Protože technologické vymoženosti 21. století skutečně potřebují a mají pro ně okamžité využití, zdá se. S příbuznými rozesetými po celém světě, silnými rodinnými pouty a omezenými finančními prostředky jsou to právě oni, kdo nejpružněji přechází třeba na internetové telefonování.
„Když jsem se v roce 1997 po válce v Bosně přestěhovala do USA,“ vzpomíná Fatima, která nyní žije na pražském Žižkově, „psala jsem mámě domů do Glamoče ještě zalepované dopisy. Teď už si dlouho všichni voláme přes Skype.“ Mimo svou vlast žije dnes na milion Bosňanů a ušetřit na telefonním účtu se jim určitě hodí. To prý ale na softwaru v jejich kompjútrech není to hlavní. „Ségra v Americe, kterou počítače vlastně nikdy nezajímaly, nás chce především vidět. A ještě víc to platí o jejích dětech,“ vysvětluje bývalá zdravotní sestra.
Nouze, která měla středověkého Dalibora naučit hrát na housle, pomáhá dnešním nomádům osvojit si moderní technologie už na cestě do Evropy: Že mají sofistikované naváděcí systémy pašeráci lidí, kteří se v noci na moři potřebují vyhnout policejním člunům a vrtulníkům, asi nepřekvapí. Média však referují i o případech, kdy migranti z Afriky, kteří možná moře nikdy neviděli a neumějí ani plavat, skládají mezi sebou peníze na plavidlo bez zkušeného kormidelníka. Aby ušetřili za prostředníka, který je s policií na obzoru stejně hodí přes palubu, orientují se dnes učenliví běženci sami podle GPS navigace a před přistáním si esemeskují s evropským břehem. Přestože jich každý rok ve vlnách Středozemního moře tisíce utonou, Poseidon modlitby silně motivované většiny vyslyší. A za pár týdnů můžou příbuzným domů posílat peníze na přilepšenou. Zase mobilem. Takovými (domorodci ne příliš využívanými) převody ušetří prosperující přistěhovalec na poplatcích, a ještě pomáhá ekonomice rodné země.
Když dnes čtyřletá bosenská Američanka Lejla zapíná v americkém Buffalu počítač, neumí k němu ještě připnout webkameru. Dobře však ví, kam se postavit, aby ji teta v Praze dobře viděla. „Někdy s ní u počítače musím sedět i hodinu, než mi přezpívá všechny oblíbené písničky,“ směje se Fatima, která s neteří a hlavně synovcem Osmanem dělá přes oceán také domácí úkoly. „Americký soused ten software nejspíš neznal, protože se při návštěvě u nás divil, že do obrazovky mluvíme,“ říká.
„U nás v Maglaji si sousedi pořídili počítač jen kvůli mailům a Skypu,“ říká Fatimin manžel. „Mají vnuky v Norsku a komunikují s nimi přes internet i ve svých osmdesáti letech,“ dodává uznale. „Samozřejmě že i penzisté v Česku používají třeba mobily,“ říká Fatima. „Znám starší paní, která každé ráno prozvoní svou dceru, jen aby věděla, že je s matkou všechno v pořádku. Ale obě se spolu mohou navštěvovat, tak proč by se chtěly vidět ještě na internetu?“
Když devítiletý synovec Osman ukázal tetě namalovaný obrázek dopravního letadla, kterým by za ní jednou rád do Prahy přiletěl, překvapily Fatimu státní znaky vedle kabiny. Linku ČSA totiž v Buffalu narozený Bosňák nejspíš nikdy neviděl. „Odkud znáš českou vlajku?“ divila se.
„Našel jsem si ji na Googlu.“
***
Přistěhovalci, jež většinová společnost mnohdy pokládá za zaostalé, patří k nejasertivnějším uživatelům nových technologií. S příbuznými po celém světě, silnými rodinnými pouty a omezenými financemi jsou to migranti, kdo třeba nejpružněji přechází na internetové telefonování.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
