Americký novinář s několika akademickými tituly Erik Best (46) žije v Praze už skoro dvacet let. A zatímco v Americe to už bylo „trošku nudný a regulérní“, tady se každé ráno budí s pocitem, že začíná dobrodružství. Už sedmnáct let tu rozesílá, nejdřív faxem a dnes e-mailem, bulletin Fleet Sheet, v němž pro tisíce předplatitelů (cizince či anglicky hovořící Čechy na důležitých postech) denně shrnuje to nejdůležitější z oblasti obchodu a politiky. Sedm let je k tomu zdarma přístupný i jeho komentář o sto dvaceti slovech Final Word, jenž vyniká stejně tak exkluzivností informací jako sarkasmem. Za ten čas se korektně vystupující muž s ostře řezanou anglosaskou tváří stal nejvlivnějším zahraničním novinářem v Praze. Mluví skvěle česky, pravda, s ruským přízvukem, protože dřív než česky se naučil rusky. „Já měl vždycky dobré učitelky. Dneska mám doma čtyři dobré učitelky češtiny,“ říká manžel české ženy a otec tří dcer a jednoho syna. Oblíbil si prý slovanský fatalismus a také některé české zvyky, například jíst vidličkou a nožem, „což mnoho Američanů odmítá“.
* Už jste se, pane Beste, o sobě doslechl, že jste agent? Zvlášť když jste studoval v Moskvě?
Jako že bych byl ruský agent?! My Američané jsme v Moskvě mohli, skoro bez výjimky, studovat jen ruštinu. Já chtěl studovat víc, ale nedovolili mi to, protože jsem byl nepřítel. Ale že pracuju pro Američany, to tady občas opravdu slyším.
* Když jste přijel na začátku 90. let do Prahy, zkoušel jste na Čechy mluvit rusky?
Bohužel ano. Je to trapné, protože já studoval skoro deset let ruštinu, ale na univerzitě nám nikdo neřekl, že Češi nemluví rádi rusky! A navíc, já měl silný ruský přízvuk, což nebylo moc dobré. Vlastně mě zachránilo jen to, že jsem Američan.
* Denně sledujete českou politiku. Je v ní pořád něco, co vás zaráží?
No samozřejmě. Jsou tady věci, které jsou přehnaně jinak než v Americe. Taky je tu určitě víc vidět, že se politici nechovají dobře, nebo možná spíš neskrývají své chyby tak dobře jako ti v Americe. Ale čím déle jsem tady, tím líp poznávám, že základ je víceméně stejný. Jenom se to tu občas projevuje drsněji.
* Jak to myslíte?
Nedávno například, dokonce v Lidovkách, pan Rath prohlásil, že prasečí chřipka je mediální bublina, zkrátka výmysl. To byste od amerického politika neslyšela. Americký politik, ale taky francouzský nebo německý, by si to nedovolil, protože by to byl zásah do základů civilizace. Zpochybnilo by to celý systém zdravotnictví. Ale taky by to zpochybnilo politiky, kteří tu mediální bublinu podporují. A to říkám přesto, že já osobně v tomhle případě spíš s panem Rathem souhlasím. Jenže přečtěte si, co pan Rath říká dál: Totiž nejenom že to je mediální bublina, ale že byl dokonce modifikován virus. Ale to je přece kriminální čin! O tom by už vůbec žádný americký politik nemluvil, pokud by neměl jasné důkazy.
* Specialita českých politiků také je, že poté, co jim manželka pomůže ve volební kampani, vymění ji za mladší blondýnu. Sexuálnímu chování našich politiků vloni věnovaly článek i londýnské Timesy. Přišlo jim zvláštní, jak je česká veřejnost tolerantní. Má-li tady politik milenku, je naopak považován za chlapáka. Kdežto finský ministr zahraničí musel rezignovat, když se provalilo, že napsal esemesku erotické tanečnici. Prošla by v Americe politikovi bigamie?
Tady v Česku se to bere tak: Ano, té manželce se stala křivda. Jenže v téhle rovině to každý chápe, protože každý se přece může zamilovat, tím politik jen získává sympatie. Základní rozdíl je v tom, že americká společnost je křesťanštější. Takže takovéhle chování je považováno nejenom za útok proti manželce, ale za útok proti společnosti. Mít milenku je proti náboženství, je to proti Bohu. A být proti Bohu, to by si žádný americký politik nedovolil.
* Mimochodem, vy jste věřící?
Záleží na tom, kde se zrovna nacházím. Kde se mě na to zrovna ptáte.
* Trochu zvláštní víra, ne?
Jenže Američan nesmí, nesmí přiznat na veřejnosti, že není věřící. To je skoro nepředstavitelné. Taky jsem si všiml, že pan Švejnar tady na podobnou otázku odpověděl, že je agnostik, což znamená, že neví. To je v Česku pro přistěhovalce nejbezpečnější odpověď.
* Narážíte na to, že většina Čechů v Boha nevěří? Že je tady sice kostel na každém rohu, ale zamčený a často vykradený…?
Víte, naše děti chodily v Praze do křesťanské školy, kde byl důraz na křesťanství vlastně větší, než bychom si se ženou přáli. Ale my jsme říkali, částečně z legrace: Trocha té křesťanské morálky tady v Čechách neuškodí. Já nepatřím k lidem, kteří si myslí, že křesťanství je morálnější než jiná náboženství. Ale kdo chodí do kostela, přijímá to, co se tam říká, a taky to potom praktikuje, určitě má nějaký morální základ. To tady v Česku občas chybí. Mě to tak naučili ve škole a dosud to praktikuju. Například věřím, že mám s jinými lidmi jednat tak, jak bych si přál, aby oni jednali se mnou. Tedy většinou... No, moje sekretářky by vám možná řekly, že ne vždycky. Tady v Česku už je ale znát ten východní svět. Totiž čím dál jdete na východ, tím víc se tyhle základy ztrácejí, protože začne být důležitější, jestli patříte do rodiny. Pokud jste mimo, jste už skoro nepřítel. A já se k vám můžu chovat, jak chci, je úplně jedno, co se s vámi stane.
* Velký rozdíl mezi Českem a Amerikou je také v tom, jak je vnímám lobbing. I když čeští lobbisté tvrdí, že jsou jen kamarádi politiků, bývají tito muži v pozadí, jako je Šlouf, Dalík nebo Soukup, vlastně vlivnější než muži v popředí.
V Americe jsou oficiální lobbisté registrovaní, pracují, většina asi poctivě. A když se politik s někým takovým setká, dělá si poznámky a pak někomu nahlásí, o čem spolu mluvili. Myslím, že to tady za několik let bude fungovat stejně. Ty zájmové skupiny jsou v Americe normální součástí společnosti a je skoro nepřípustné je zpochybňovat. Zatímco tady můžete zpochybnit cokoli. V Americe to teprve začíná, že si Američané dovolí zpochybňovat své instituce. Nedávno například jeden významný činitel řekl o Food and Drug Administration – to je něco jako Státní úřad pro kontrolu léčiv, ale má na starosti i jídlo –, že přece každý ví, že je ovládánfarmaceutickými společnostmi. No ale jestliže kongresman přizná takovou věc, to znamená, že celou dobu existence toho úřadu tam byly vlivy, o kterých jsme nevěděli! Teď v Americe běží dokumentární film o tom, že jídlo je už jen nosič soli, cukru a tuku, ale nemá vůbec žádné živiny. To je právě výsledek té lobby. Vlastně teprve v posledních letech, a převážně kvůli Bushovi, začali američtí občané zpochybňovat i některé vojenské záměry, z čehož vznikly pochybnosti o mnoha dalších věcech. Dokonce se teď v Americe zpochybňuje, jestli je Obama americký občan. Něco takového by dřív možné nebylo.
* Mimochodem, věříte, že prezident Obama dokáže naplnit ta očekávání?
Záleží na tom, jaký je cíl. Jestli je cíl dovést Ameriku... do záhuby je možná silné slovo. On je mediální prezident, umí se prodávat, ale zatím nepodnikl nic – a musím se přiznat, že jsem spíš republikán než demokrat –, co by napravilo chyby. A to, že je dobrý v mediálním smyslu, v sobě skrývá i nebezpečí. Protože díky jeho popularitě mu projdou věci, které by jinému neprošly.
* Kromě milenek, v čem se ještě liší americká a česká tabu?
Řekl bych, že Američani si dlouho nechtěli přiznat, že existuje zlo. Že ne každý je od toho, aby pomáhal. Taky velice neradi zpochybňujeme základy. Zatímco Češi jsou ochotnější zpochybnit cokoli. Ale zpochybnění je jedna věc a jít dál druhá. Kdekdo je například přesvědčen, že estébáci pořád ještě ovládají českou společnost. Ale máme na to nějaký konkrétní důkaz? Máme spis, kdo koho řídí? Slyšeli jsme někdy, jaké dostali pokyny, jak se měli infiltrovat do různých společenských vrstev? O tom už nikdo nemluví. Protože i když si můžeme myslet, že komunisté ještě mají vliv, a je to vidět nejvíc třeba u soudů, jít do podrobností je stále tabu, protože ta odpověď není zřejmě něco, co chceme slyšet. Rozdíl je v tom, že tady můžete v médiích takové otázky položit, i když asi nedostanete moc dobrou odpověď. Zatímco v Americe dlouho nebylo vůbec možné takové dotazy klást. Až teď. Vidím to i na své práci. Věci, o kterých jsem před deseti lety nemohl psát, už smím aspoň vyslovit.
* Například o čem?
Třeba o tom, jestli nám vlády lžou. Několikrát jsme třeba psali o tom, jestli vláda Spojených států říká celou pravdu o jedenáctém září. Nedávno zemřel vlivný americký žurnalista Walter Cronkite, který v klíčových momentech velice často podporoval vládní stanovisko. A teď najednou z některých zdrojů zjistíte, že bývalý ředitel CIA řekl, že všechny významné osoby v médiích jsou víceméně koupené CIA. Tak se musíte zpětně ptát: No moment, tak jak to bylo s tím Cronkitem? On třeba, když skončila válka ve Vietnamu, prohlásil, že to je plichta, remíza. A to chtěla slyšet CIA? Nebo to řekl za sebe? Jak to vlastně bylo? Než jste přijel do Česka, co jste o něm věděl? Že je to země hokejistů, modelek, piva a zřícenin? Zvláštní bylo, že já už ve třetí třídě napsal školní sloh o Československu. Vůbec se nepamatuju, proč jsem si to téma vybral. Později jsem se začal zabývat vážnou hudbou a zamiloval si Dvořáka, Smetanu. Vlastně jsem z Československa asi znal nejlíp hudbu. A pak Ivana Lendla, protože jsem taky hrál tenis.
Nedělám si iluze o tom, že mnoho Američanů ani neví, kde Česko leží.
* Ale jak nás vidí ti vzdělanější? Jakou máme značku, brand?
Nejvíc nás asi vnímají přes známé osobnosti. Jágr, Kurková, samozřejmě Havel. Ale největší magnet je Praha. A i když sem pak ti lidé přijedou a poznají třeba pražské taxikáře, stejně to krásu Prahy nezastíní. I díky Praze tady taky byl ten investiční boom, manažeři tu prostě žijí radši než jinde. Bohužel ale když tady člověk už jednou byl, málokdy přijede znovu, jako se jezdí víckrát třeba do Vídně. Češi se totiž naučili velice dobře jednu stránku kapitalismu: vydělávat, co nejrychleji urvat, co se dá. Což je částečně inspirováno českými politiky. Ale zapomněli na tu druhou stránku, totiž chovat se dobře k zákazníkům. Protože zákazník je taky budoucím zákazníkem. A pak je taky problém, že tady skoro nikdo není morální autoritou. Havel funguje jen napůl, polovina lidí ho bere a druhá ne. Zatímco když černošský bavič Bill Cosby řekne, že černoši by měli líp vychovávat své děti, je to sice kacířské prohlášení, ale on to říct může, protože ho berou všichni, černoši i bílí. A pak to převezme Obama, řekne víceméně totéž – a má s tím úspěch. V Česku ani mezi emigranty nikdo takový není, přitom se čekalo, že právě oni by mohli přinést tu morální autoritu. A nakonec ti největší gauneři v byznysu byli právě emigranti. Já jsem trošku zklamaný z té promarněné příležitosti. Jak často máte možnost začít budovat úplně nový politický a ekonomický systém? Jenže to vypadá, jako bychom si tu vybrali to nejhorší z obou světů. Velice rychle jsme si osvojili to, co je na Západě špatné, a stejně rychle se zbavili toho, co bylo v Československu dobré.
Žil jste v Moskvě, v Chorvatsku a teď v Praze.
* Řekl byste, že existuje něco jako slovanská mentalita?
Pokud existuje, tak čím víc na východ, tím je výraznější. Češi jsou někde mezi Východem a Západem. Ale musím říct, že mně ty slovanské rysy docela vyhovují, že jsem v Praze částečně i kvůli nim. Například ten fatalističtější pohled na život. Pocit, že dobro vždycky nevyhraje. Že jsme víc odkázáni jen sami na sebe. My v Americe věříme, no, možná že Bush to trošku změnil, ale víceméně pořád věříme ve svou vládu. Věříme, že stát je od toho, aby nám pomáhal, věříme, že by vláda nikdy nepodnikla něco proti nám. A jestli udělá někdy nějakou chybu, určitě ne úmyslně. Zatímco slovanský pohled a slovanské zkušenosti říkají něco jiného. Totiž že stát je často nástrojem něčích zájmů.
Dala by se popsat česká povaha?
Jaroslav Hašek to určitě udělal líp než já. Moje generace měla slogan: Zpochybňujte autority! A Češi to dělají, což považuju za zdravé. Jenže pak už málo usilují o to, aby se něco změnilo. Oni tu situaci prostě akceptují a hledají záminky, aby mohli říct, že to nemohou změnit.
* Taky si o sobě leccos nalhávají, existuje tu mnoho falešných mýtů: „zlaté české ručičky“, Češi jako mistři improvizace a vynalézavosti...
Ale já si myslím, že to je pravda, Češi jsou moc šikovní, dokážou věci, které jiní už neumějí, řemesla, která už dávno na Západě neexistují, protože tam nemá smysl něco opravovat, je levnější to vyhodit a koupit si to nové. Ale Češi taky umí hledat cestičky, jak něco obejít.
* A odvaha k jejich přednostem asi nepatří.
To je věc výchovy. Američani jsou vychováváni k tomu, aby víc veřejně vystupovali, byli odvážnější, sebevědomější. Nejtěžší ale je, aby byl člověk odvážný a zároveň pokorný. Američanům většinou pokora chybí, proto nejsou teď schopni pochopit, že ty jejich přednosti už nemají takovou váhu. Tři sta, čtyři sta let byly Spojené státy báječná země s báječnými možnostmi, kde pozitivní rysy společnosti převažovaly nad těmi negativními. A kdo chtěl, mohl tam jít hledat tu pozlacenou budoucnost. Jenže Amerika už není tou, kterou byla dřív, je na sestupu. V takové situaci teď prostě jsme. A nejenom ekonomické, ale i vojenské, geopolitické. Jsme na prahu obrovských změn, všichni to vědí, ale v Americe to nikdo nepřiznává.
* Co si vlastně myslíte o dnešním světě v době finanční krize? Jsme rozmazlená civilizace před krachem a něco se musí změnit, nebo krize odezní, zase všechno naskočí a půjde dál, jako by se nic nestalo?
Jsem optimista v tom smyslu, že věřím, že technologie se budou dál vyvíjet, že budeme mít stále lepší technické vymoženosti. Ale taky se ptám: Jsme na tom opravdu lépe než před padesáti lety? Samozřejmě když si vzpomenete, že tady byl tenkrát komunismus, řeknete: Určitě. Ale z pohledu Američanů? Ano, žijeme déle, máme lepší lékařskou péči a větší výběr televizních kanálů. Ale je náš život skutečně lepší? A tady jsem optimista míň. Jsme rozmazlení v tom smyslu, že využíváme pokrok. Ale zapomněli jsme, že to nemůže jít do nekonečna a že je jen otázka, jak rychle ta změna přijde. Spousta lidí byla překvapená, jak rychle přišla krize. Teď trochu odeznívá, ale řekl bych, že další rána přijde o to rychleji. To znamená, že období mezi krizemi se bude zkracovat a intenzita krizí zvětšovat. Příští krize bude větší a podnět, který ji vyvolá, může být bezvýznamný. Krizi může vyvolat jediný výrok čínského prezidenta. Jeho jediná věta může změnit svět.
* Když jste mluvil o kvalitě života, měl jste na mysli, že náš život je pohodlnější, ale taky čím dál povrchnější?
Určitě. Taky jsme ztratili pud sebezáchovy, už ani nerodíme dost dětí, abychom nevymřeli. Ztratili jsme vztah k rodině. Víceméně jsme přestali jíst zdravé jídlo. Ztratili jsme důvěru ve vládu. Dnes nám připadá neuvěřitelné, jak ochotně šli dřív mladí lidé do války. A teď? Půjdou, jen když jim zaplatíme.
* Abychom neskončili tak smutně – pomůžete v Praze ženě do kabátu, podržíte jí dveře? Nebo jste z Ameriky vycvičen, že by to mohla vzít jako sexual harassment?
Člověk se tady hlavně musí naučit trošku jiná pravidla. V Americe bychom například pustili dámu ven z budovy první, a tady má naopak jít první chlap. Mně se stala strašná věc. Byl jsem na nějaké akci, kde byla taky jedna americká právnička. Akce skončila a ona ještě něco vyplňovala. A jak psala, měla vystrčenej zadeček. A já bez rozmyšlení, už jsem v Česku nějakou dobu byl, jsem ji přes něj plácl. Co jsem to provedl, mi došlo ihned. Američanka, navíc právnička! Okamžitě přijdou žaloby. A představte si, ona se otočila a začala se smát: „To bylo fakt dobrý! To mi už nikdo nedělá.“ Jak mně se ulevilo... Ale nepočítám, že bych to dělal často. V Americe je to samozřejmě přehnané a nejenom ve vztazích mezi lidmi. Všichni hned každého žalují. Ta samozřejmost, s níž jdeme do soudních sporů, je vlastně znakem úpadku americké civilizace. Znamená to, že mezi lidmi není žádná důvěra. A lidi se snaží vytěžit z těch sporů co nejvíc, aniž jsou v právu, aniž to má logiku. Přece když si spálím jazyk horkou kávou, je to moje chyba a ne těch, co mi ji donesli.
* Chcete říct, že kvůli tomu se Američani soudí?
No ano! Byla to známá kauza, jistá paní vysoudila spoustu peněz.
* Rozumíte českému humoru?
Když se dívám v televizi na Krause nebo Šípa, musím používat sluchátka, musím si to nahrát, abych si to mohl zopakovat. Ale český smysl pro humor mi nedělá žádné potíže. Co baví Čechy, mě už baví taky.
* Máte rád české vtipy?
Vtipy? Pamatuju si, co jednou řekl Jan Kraus. Totiž že české firmy účtují nehorázné ceny za služby, které nejsou schopny poskytnout.
* To se vám zdá být vtipné?
Je to vtipné i smutné zároveň, ne? Můj nejoblíbenější vtip je ale tenhle: Jen jedna věc je horší než být republikánem. Být demokratem.
Čím dál jdete na východ, tím začne být důležitější, jestli patříte do rodiny. Pokud jste mimo, jste už skoro nepřítel. ” Čtyři sta let byly Spojené státy báječná země s báječnými možnostmi. A kdo chtěl, mohl tam jít hledat tu pozlacenou budoucnost. Jenže Amerika je už na sestupu. ”
O autorovi| rozhovor aleny plavcové alena.plavcova@lidovky.cz
