Když volám do Brooklynu Charlottu Kotíkovou, pravnučku prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka, v Praze je zima téměř jako na Sibiři a v New Yorku svítí slunko. O dva týdny později je v Česku poprvé po mnoha dnech modrá obloha, zato do New Yorku se řítí sněhová bouře. Kvůli ní se musí zrušit i termín focení domluvený na dálku. Charlotta Kotíková se po našem povídání chystá odklízet hluboký sníh na rozlehlém chodníku brooklynského rohového domu.
O pár týdnů později se s paní Kotíkovou setkávám v Praze. Drobná energická dáma s velkýma hnědýma očima a vlasy ostříhanými na mikádo mě vítá ve svém malém malostranském bytě, kam proudí polední jarní slunce. Za pár hodin začíná v Praze sněžit. Přiletěla do Evropy na výstavu v Barceloně. Do Česka létá zhruba třikrát do roka za svou rodinou a na jednání Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na policích v jednom z pokojů stojí několik bust Tomáše Garrigua Masaryka, stěny zdobí plátna jejího dědečka, malíře Herberta Masaryka. Je tu i jeden její portrét. Už si ale nejsem moc podobná,“ krčí rameny vitální dáma, která evidentně bere život takový, jaký je. Vytahuje velkou mapu New Yorku a ukazuje mi místa, o kterých jsme vedly rozhovor.
* Vzpomenete si dnes ještě na pocit, když jste v roce 1970, kdy jste opustila Československo, vystoupila ve Spojených státech z letadla?
New York mi připomínal Vinohrady, jenže já letěla dál do Buffala. Tam jsem vystoupila z letadla a všude bylo sněhu po pás. Jela jsem do domku, kde jsme bydleli, a připadal mi zvláštně vesnický. Celé to Buffalo vypadalo jako vesnička. A uprostřed té vesničky stála taková ohromná osvětlená budova připomínající antický chrám, a to byla významná galerie. Já si říkala, že vše působí jako kulisy z nějaké hodně podivné divadelní hry, protože do toho všeho tam byly ulice pro čtyři proudy neustále se pohybujících aut.
* Oddechla jste si tedy, když jste se přestěhovala do Brooklynu?
Ne. Buffalo se nakonec ukázalo jako velice příjemné místo pro život, jakmile jsem se otřepala z toho sněhu a těch nesmyslných proporcí. Lidi byli milí, Československo navíc mělo po roce ‘68 velké renomé. Lidé ze středozápadu se obecně chovají velmi vstřícně, vzniklo tam mnoho nových přátelství. Takže když jsem se stěhovala z Buffala, bylo mi smutno, podobně jako když jsem odlétala z Prahy.
* Proč jste se tedy stěhovala?
Přišla jsem do Buffala s generací umělců, kteří se postupně odstěhovali do New Yorku, a celá situace tam se hodně změnila. V Americe je všechno v pohybu, všichni se stále přemisťují. Když někdo zůstává na místě, ostatním přijde, že má nějaký problém. Kvůli tomu jsem se samozřejmě nestěhovala, spíš jsem najednou žila v prostředí, kde už jsem nemohla růst, pracovat. A práce je v Americe vždy na prvním místě – proto se Američané stěhují, proto žijí v New Yorku, kde jsou podmínky pro život náročné, ale je tam práce. Prací se lidé identifikují, peníze přicházejí až potom. Když ale vidí, že jejich nápady a jejich práce nejsou oceněné, že se nemohou rozvíjet, jdou dál. Stejně jako umělci, kteří se stěhují do New Yorku a v rámci města pak stále do nových a nových čtvrtí, které se díky nim změní.
* Jak vypadal Brooklyn v roce 1983, kdy jste se stěhovala z Buffala?
Nebyl tak vyvinutý a tak žádaný jako dnes. Změnil se podstatně a k lepšímu. Já Brooklyn doporučuji, parky, školy, části, které znám, jsou skutečně velmi perfektní. Brooklyn je ale obrovský a jsou tam také části, které raději nevyhledávám.
* Mluvilo se o Brooklynu, kde vyrůstala Charlotta Garrigue, ve vaší rodině?
Ne, moc ne. V Československu jsme tenkrát žili ve velmi těžké době, člověk se zajímal spíše o současnost, ne o minulost. Máma Herberta byla v USA dvakrát, navštívila tetu Alici v Chicagu. Ameriku milovala, ale o Brooklynu nemluvila vůbec, bylo to zkrátka místo, kde se narodila Charlotta, a o tom, jak to tam vypadalo, se nediskutovalo.
* Kde bydlela Charlotta Garrigue?
Narodila se roku 1850 v Brooklyn Hights, na Clinton Street, což je za rohem od ulice, kde bydlím. Snažila jsem se ten dům najít, už ale bohužel nestojí. Je to škoda, ale nedá se nic dělat. Zato kostel, kde byla Charlotta křtěná, tam stále je. A každý květen se v něm koná jedna bohoslužba s českým zpěvem, na její počest.
* Jak důležité je podle vás znát své kořeny? Když žijete kousek od místa, kde se narodila vaše prababička...
Dnes se všichni pořád někam stěhujeme, pohled na kořeny se mění. Vyrůstala jsem v Praze na Malé Straně a život bez ní jsem si nedokázala představit. Ale ta část Brooklynu, kde žiju, je hezká, Prahu mi připomíná, má spoustu poezie, navíc tu není takový přetlak lidí jako jinde v New Yorku, takže se tu dá vytvořit určitá komunita, lidi se znají. Člověk si tak v tom zmatku vytvoří domov, cítí se bezpečně. Stejně jako rostlina, tak i přesazený člověk musí zapustit znovu kořeny, jinak by zemřel.
* Vaše maminka Herberta mluvila skvěle anglicky, jak jste na tom byla vy?
Máma prožila část mládí v Anglii a mluvila stylem Agathy Christie. Myslela jsem si, že se domluvím, ale zjistila jsem, že ne. Nerozuměla jsem přízvuku, výslovnosti, ničemu. Ale lidé se snažili, mluvili na mě pomalu a spisovně. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si začala být v angličtině jistá.
* Pocházíte z umělecké rodiny, váš otec byl ředitelem uměleckoprůmyslového muzea. Pomohla vám vaše rodinná zkušenost v tom, že jste se stala kurátorkou Brooklynského muzea moderního umění?
Neuvažovala jsem o tom. Musela jsem prostě pracovat. Poslala jsem si tedy přihlášku do buffalského muzea, nastoupila jsem tam jako úplný elév na praxi. Bylo to nejnižší místečko v nomenklatuře umělecké galerie. Vypracovala jsem se až na hlavního kurátora, což byl obrovský výkon. Ale ve Státech je hodně kurátorů z jiných zemí, Německa, Holandska, Francie, Anglie, výměna mezi kulturními organizacemi je obrovská. Navíc americká společnost je otevřená k emigrantům, vždyť bez nich by nevznikla Amerika taková, jakou ji známe dnes. I když to bohužel odneslo domorodé obyvatelstvo.
* Brooklyn je vnímán jako místo, kde žijí mladí umělci. Je to skutečně tak?
Brooklyn je mnohem komplikovanější. Jeho počátky se datují s holandským osídlením New Yorku v 17. století. Na počátku 19. století se pak sem začala stěhovat finanční síla celého New Yorku, která byla vždy na Wall Street, na Manhattanu. Odtamtud lidé přejížděli East River do Brooklynu a usazovali se v Brooklyn Hights – stále tu stojí spousta domů z let 1810, 1820 – a Brooklyn Hights je jednou z nejhledanějších adres v New Yorku. Čtvrť má charakter anglického města, jsou tu malé cihlové a dřevěné domky, které však mají obrovskou cenu.
* V Brooklyn Hights asi umělci nežijí.
Ne, ale odtamtud se město rozšiřovalo. Já bydlím na Carroll Gardens, je to italská čtvrť, dodnes mluví na ulici starší generace italsky. Dále na jihovýchodě je velká čínská čtvrť, pak mexická a v centrálním Brooklynu žijí Afroameričané. V Brooklynu žije 36 národností, rozhodně se nedá charakterizovat jen skupinou mladých umělců, i když ti osídlili čtvrti Williamsburg, Bushwick a Green Point, což jsou původně polské čtvrti. Umělci tam byli dobře přijati místní komunitou, navíc měli možnost si tam pronajmout mnohem větší plochy než na Manhattanu. Lidé v Brooklynu a ty nejrůznější národnostní skupiny jsou velice otevřené, žije se tu v míru a pospolu. V Brooklynu navíc funguje výroba nejrůznějších artefaktů, což je pro umělce výhodné.
* Je dnes možné, aby se začínající umělec nastěhoval do Brooklynu?
Cena nemovitostí všude na světě mění charakter města. Mladí umělci se mohou nastěhovat do Brooklynu, ale jen do míst, která by museli nějak rehabilitovat. To se stalo například s Dumbo, čtvrtí u řeky mezi brooklynským a manhattanským mostem, která byla hodně poničená. Umělci jsou z podstaty dobrodruzi a stěhují se do míst, která vidí jinak než běžná populace, vidí v nich ukrytou krásu. Jenže jakmile tam tu krásu vytvoří, přeplatí je ti, kdo nemají s uměním nic společného. A umělci se tedy stěhují dál. To je dobré pro město, méně už pro umělce. Dnes se také začínají stěhovat do centrálního Brooklynu – to je místo vizuálně nezajímavé, není ani moc bezpečné a nedostanete se tam bez auta.
* Stále ještě autem objíždíte zapadlé galerie?
Ano. Umělecký svět je stále méně přehledný. Snažím se sledovat, jak se vyvíjejí umělci, které jsem vystavovala před deseti patnácti lety, a musím říct, že zaplať pánbůh to docela jde. Nebo vlastně šlo, kvůli krizi je vše obtížnější.
* Umělec si musí přivydělávat?
Určitě, hodně dělají počítačovou grafiku, znám také spoustu mladých umělkyň, které jsou vizážistky. Dělají krásný make-up lidem, kdo jdou třeba na svatbu nebo jinou velkou událost, a v mnoha případech to opravdu vypadá dokonale. Ti, kdo si nechají make-up udělat, vědí, že to není úplně nutné, ale že tím podpoří vznik uměleckého díla, které by jinak třeba ani neexistovalo. To je takový úzus. Podpora umělce nespočívá jen v prvoplánové koupi obrazu. Je tu menší galerie Jeanette Kornatowské, moc neprodává. Během týdne podporuje svoji galerii jako vizážistka, v pátek a o víkendu se stará o galerii, expozici, kontaktuje umělce a pomáhá jim s projekty.
* Co vás v poslední době v oblasti umění zaujalo?
V poslední době, kdy jsem viděla spoustu výstav, na mě zapůsobilo nejvíce umění 70. let z Kalifornie, například Robert Irvin a jeho práce se světlem, která je skvělá. Najednou jsem měla pocit, že v 70. letech byly obrovské hodnoty, které byly zapomenuty a přehlušeny těmi hlučnými 80. a 90. léty s jejich Damienem Hirstem a dalšími. Také jsem viděla spoustu menších prací ze současnosti na papíře, jako by se umělci vzdalovali od té hlučnosti a pozlátka.
* Vrací se k intimitě?
Ano, i když trendy se velice těžko určují. Těch věcí je hodně, ale zdá se mi, že takovým překlenovacím momentem je právě návrat k intimitě, k osobnímu gestu, schopnosti vyjádřit vnitřní pocity a potřeba ty vnitřní pocity vyjádřit.
* Může to nějak souviset s krizí?
Ano, ta autobiografická potřeba tu byla už předtím, ale zdá se mi, že je to poslední dobou intenzivnější.
* Popisujete Brooklyn jako příjemné místo pro život. Jak vypadá váš brooklynský den?
Zrekapituluji vám včerejšek. Snídám doma, pak sednu k počítači a odpovídám na dotazy, e-maily a snažím se psát, obvykle úvod k nějakému katalogu. Pak jdu na návštěvu ateliéru. Včera jsem byla na obědě s jednou umělkyní, budeme spolupracovat na publikaci o ní. Každou středu pak učím na School of Visual Arts, je to obdoba vaší UMPRUM. Pak jsem šla na schůzi jedné neziskové galerie, která přijímá práce umělců z nejrůznějších částí USA, vystavuje tam mimochodem i Martin Zet. Procházeli jsme si návrhy výstav pro rok 2011. Domů jsem přišla v deset hodin. Každý den nemám takový, ale můj život je poměrně hektický.
* Chodíte někam do restaurací?
Snídám i obědvám obvykle doma, udělám tak víc práce. Pracuji totiž na volné noze, to znamená 24/7. Z kanceláře totiž člověk dřív nebo později odejde, z domova se odejít nedá. Mám ráda procházky, řeším je tak, že když jdu na schůzku nebo do galerie, nenastupuji na metro hned, ale snažím se kus ujít. V sobotu a v neděli ráda chodím k moři, které mám strašně ráda. Je nedaleko, taková zátočina Atlantiku. To místo sloužilo jako velké přístaviště, teď jsou tam dva parky a mola, která se už neužívají, jsou přebudována na takové výběžky pevniny. Když tam člověk jde, je ze všech stran obklopený vodou, pozoruje příliv nebo odliv. Nádherné je, když třeba sněží do moře. Je to prostě nevyčerpatelná krása.
* Do populárních restaurací v Brooklynu prý jezdí lidé až z Manhattanu. To na obědy, večeře?
Obědy jsou velice krátké. Buď máte čas, to znamená, že nemáte práci a na oběd stejně nejdete. Nebo máte práci, ale nemáte čas, nemůžete přerušit pracovní den obědem. Práce je pořád primární. Takže se chodí hlavně na večeře – je tu na Henry Street pizzerie, jmenuje se Lucali, otevřel si ji místní Ital, jak jsem mluvila o té italské komunitě. Dlouho na ni šetřil a pak dostal dobrou kritiku v New York Times. Od té doby k ní jezdí taxíky z New Yorku, jsou tam fronty, o které já samozřejmě nestojím. Takže zase tak trochu lidé z Manhattanu vytlačují místní obyvatele, podobně jako umělce. My chodíme k Francescovi, je to restaurace pro domorodce. Další restaurace – italská Fragole – je na Court Street.
* Kam ještě zajít v Brooklynu?
Spousta restaurací, jako například francouzská Bar Tabac, i butiků s designem je na Smith Street – třeba tam jedna umělkyně začala šít tašky z materiálů, které najde na ulici, ta taška je svým způsobem originálním objektem. Dají se dohromady tak tři čtyři lidi, pronajmou si obchod a prodávají v něm své věci. Šijou, pletou, dělají šperky. Obchody ale vznikají a zanikají. Třeba tu byl jeden jménem Breukelen, což bylo holandské pojmenování Brooklynu. V tom obchodě byl nábytek, kuchyňské potřeby, lampy, které vyráběli místní umělci. Byl celkem úspěšný, jenže pak se přestěhoval jen o několik bloků dál a tam už se mu nedařilo.
* Váš otec se zajímal o sklo, co z designu zajímá vás?
Otce nezajímalo jen sklo, ale i porcelán, nábytek, další umělecké projevy. Co zajímá mě nejvíc? Také všechno. Nedávno jsem viděla překrásnou výstavu gobelínů v jedné velice dobré galerii. Požádali současné umělce, zda lze převést současné výtvarné umění do gobelínů. Byl tam Fred Tomaselli, se kterým jsem pracovala v jeho začátcích a jehož gobelín se mi velice líbil. Nejsem ale sběratel. Mám pocit, že když člověk stárne, chce kolem sebe vytvářet prostor, ne hromadit věci. Chce zkrátka uvolnit místo pro další generace, aby to měly jednodušší. I když bych si ráda kromě toho gobelínu pořídila i designové osvětlení bytu, to je důležité.
* Kdo z českých umělců je ve Spojených Státech známý?
Ze současných je to v poslední době třeba Kateřina Šedá, David Černý, Jan Mančuška či Eva Koťátková. V designu pak Eva Eislerová a její šperkařský ateliér. Vystavovala tu i Liběna Rochová, známé je i české sklo a čeští skláři. Pak samozřejmě Jan Švankmajer, někteří fotografové. Doufám, že otevřením českého domu se znalost rozšíří, ale v době krize je vše komplikovanější. Galerie se zavírají, nedělají se výstavy nových umělců, trh se omezil a myslím, že to ještě takhle nějakou dobu zůstane. Ale člověk se pořád musí snažit.
* Je něco, co nemáte na Spojených státech nebo Brooklynu ráda?
Někdy jsem unavená z toho neustálého pohybu kupředu. Ten tlak se dá jen těžko zvládat. A také se tu děje tolik věcí, které bych chtěla nebo měla stihnout, ale nestíhám. I když to je v Praze asi stejné. Mám pocit, že bych toho měla prostě zvládat víc. ? OČIMA AUTORKY ? Charlotta Kotíková: ačkoliv by se to od ženy jejího původu i uměleckého zaměření dalo čekat, rozhodně není afektovaná pozérka. Je to příjemná, byť rázná dáma, která dobře ví, co chce, a nebojí se to říct. Ostatně bez své vnitřní jistoty a sebevědomí by neuspěla ve Spojených státech, kde pracovala i jako kurátorka sbírky moderního umění Brooklynského muzea. ? Je zaměřená na detaily, což poznám při autorizaci rozhovoru, který jsme spolu i kvůli jejímu času dělaly po telefonu. Charlotta Kotíková se krátce zastavila v Evropě a pozvala mě do svého bytu na Malé Straně. Mezi čtením rozhovoru stihla vyřizovat telefonáty i empaticky promluvit se sousedem. Pak jsme se vypravily na oběd. Charlotta nezvolí předraženou luxusní restauraci v podloubí domu, kde bydlí, ale obyčejný podnik. Obědná si klasiku – smažený sýr a hranolky. Během jídla vypráví o svých vnucích, za nimiž se chystá na návštěvu. Mezitím si popovídá se svou sestřenicí, která za námi dorazí. Charlotta Kotíková zkrátka ví moc dobře, že time is money. ? Když mi o pár dní později volá ze Spojených států na pevnou linku do redakce a děkuje za můj čas, docela mi vyrazí dech. To se mi za deset let ještě nestalo.
***
Umělecký svět je stále méně přehledný.
ZPÁTKY KE KOŘENŮM
? Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident, měl se svou americkou manželkou Charlottou Garrigue, rodačkou z Brooklynu v New Yorku, pět dětí: ? Dcera Eleonora zemřela krátce po narození. Jan Masaryk, pozdější ministr zahraničí, a Alice Masaryková, která de facto přejala po nemocné matce roli první dámy, zůstali bezdětní. ? Dcera Olga Masaryková-Revilliod se vdala za švýcarského lékaře; jejich dva synové zemřeli během první světové války. ? Matka Charlotty Kotíkové, Herberta Masaryková, je dcerou druhého syna TGM a Charlotty Garrigue Herberta. Ta si vzala za muže kunsthistorika Emanuela Pocheho, s nímž se později rozvedla. ? Charlotta Pocheová se vdala za hudebního skladatele Petra Kotíka, s nímž v roce 1970 odešla z Československa do Buffala, později přesídlila do Brooklynu. Bydlí nedaleko kostela, kde byla pokřtěná její prababička, po níž nese křestní jméno, Charlotta Garrigue. ? Charlotta Kotíková měla dva syny – Tomáše a Jana, který podlehl rakovině.
