Švýcarsko má pověst země vzdálené různým dějinným kataklyzmatům. Exaltovanější povahy se na něj občas dívají skrz prsty. „Prožili pět set let míru a demokracie a co vymysleli? Hodiny s kukačkou,“ říká o jejích obyvatelích charismatický padouch Harry Lime v klasickém filmu Třetí muž Carola Reeda. Počítám, že Švýcarům samotným snížená hladina dramatu v jejich okolí zas až tak nevadí.
Tenhle týden se ale o alpské republice píše jako o dějišti významné bitvy v kulturní válce. Místní občané v referendu proti vůli místní vlády zakázali stavbu dalších minaretů. Nemálo komentátorů pro to rozhodnutí vyjadřuje pochopení, vidí v něm vzpouru selský rozum neztrativšího lidu proti vágně definované ideologii multikulturalismu a politické korektnosti, kterou shora zavádějí elity. Třeba to tak ve Švýcarsku skutečně bylo. V tom případě je ale zákaz minaretů reakce docela hloupá. Problém, jemuž měl zákaz minaretů čelit, se jím jenom zvětšuje.
Ten multikulturalismus jeho kritici často popisují jako sílu, která navozuje dojem jakési falešné harmonie tím, že vytváří tlak (někdy i silou zákona), aby se o některých věcech nemluvilo. Většina je podle nich nucena mlčet, neprojevovat se, aby náhodou neurazila city menšin – národnostních, náboženských a dalších. A nepochybně se dá najít hodně příkladů toho, kdy tohle protivně učitelské ponoukání k někdy prazvláštně chápané toleranci či zdrženlivosti daleko překračuje únosnou mez. Když jsem v době posledního mistrovství světa ve fotbale četl v liberálním britském tisku vážně míněné úvahy o tom, že vyvěsit si do okna vlajku se svatojiřským křížem je projev nemístného šovinismu, úplně jsem slyšel zvuk pavlačí tříštících se o hlavy pisatelů.
Zákaz minaretů ale není krok k tomu, aby se přidušený veřejný prostor trochu uvolnil. Je taky s podivem, když lidé uvyklí protestům proti různým formám plošné regulace (třeba z Bruselu) jiné plošné regulaci aplaudují. Nemělo by náhodou být rozhodnutí o tom, jestli minarety budou, nebo ne, spíš věc obcí, v nichž je chce někdo stavět?
Především je ale za zákazem minaretů znát jakási pomýlená snaha o nezdravou reciprocitu, jež překvapí od lidí, kteří jindy usilují o zvětšení prostoru svobody – nebo to alespoň říkají. Stává se to ale často. Někomu vadí, že svoboda vyjádření nebo v širším slova smyslu projevu je z ideologických důvodů omezená, jenomže místo uvolnění regulace začne požadovat její rozšíření. Když se nemůže X, tak ať se tedy nesmí ani Y. Může to působit jako snaha o větší férovost, ve skutečnosti to ale je další krok k všeobecnému utužení. Pokud někdo kritizuje protivníka jako „myšlenkového policajta“, neměl by bezmyšlenkovitě přebírat jeho zbraně. Jinak se jeho boj změní v bezmyšlenkovité přebíhání mezi deštěm a okapem. Nebo další z pokusů naplnit myšlenkový odkaz podplukovníka Marka z motolské vojenské katedry, vyjádřený jeho nesmrtelnou maximou „jak vy k my, tak my k vy“.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
