Lidé se bojí změn, částečně oprávněně, protože svět se celkově kazí (blíže viz Ludvík Vaculík), a částečně proto, že i v mizerné minulosti si člověk zvykne a nerad ji opouští. Generálům se lidé právem posmívají, že se vždy připravují na tu válku, co byla minule – jak skvěle by se v první světové uplatnila všechna betonová opevnění a jak byla všechna k ničemu v druhé světové, pro niž se to stavělo.
Součástí pandemonia, které nás domněle obklopuje, je politik, který slibuje voličům modré z nebe, a pak to nesplní. Dnes nám hrozí něco ještě mnohem horšího: politik, který nejdřív slíbí voličům kdejakou pitomost, aby ho zvolili, a pak to splní. Vzpomeňme, jak ti, kdo slibovali jakési úhrady jakýchsi třicetikorunových poplatků, nejenže usedli v kýžených křeslech, ale pak ty peníze opravdu, přesně podle slibů, vyhodili z okna. Jednou z příčin krachu Maďarska byl předvolební slogan socialistické strany z roku 2002 slibující změnu sociálního státu ve prospěch těch, kdo jsou na jeho hadičky napojeni. Premiér Medgyessy, ten tehdy vyhrál, pak opravdu zvýšil platy státních zaměstnanců, zvýšil penze, přihodil třináctý důchod, vše za 190 miliard forintů. Dokud nám politici lhali, bylo nám houby zle. Když už pitomosti slibovat, pak je proboha aspoň neplnit.
Dobrá, v politice jsme všichni víceméně zaslepení a těžko se hádat o objektivní pravdu. Jindy je naše nevšímavost k tomu, co se skutečně děje, a vyhraněný emocionální vztah k tomu, co se ve skutečnosti neděje, opravdu ku podivu.
Zeptáte-li se prostého člověka, co se děje s českou krajinou, řekne vám, že lesy ubývají, to dřív, to bývaly lesy! a že by se s tím mělo něco dělat. Už zamlada, tedy kdysi dávno, jsem slýchával vtíravou píseň Wabiho Daňka, jak zoufale jezdí a hledá poslední les, který chtějí vidět jeho děti, prý „někde na Moravě či snad u Semil“. Také dobrotivý lékař ve Vesničce střediskové (ano, tehdy bývali lékaři ještě dobrotiví, ne takoví vrazi nedonošených dětí jako dnes) si stěžuje, že krásy ubývá, ale pár lesů nám ještě zbylo. Těžko říct, kde se tenhle blud bere – úplně zalesněná („panenský prales“) nebyla naše krajina vůbec nikdy, vrcholu odlesnění dosáhla někdy za Josefa II. a od té doby naše země neustále zarůstá anebo je úmyslně zalesňována. Opouštění krajiny babkami s kozami, vypásajícími stráně za vsí, v posledním století dovršilo obraz zkázy – podíváte-li se na sto let staré fotografie, uvidíte dnes neviditelné, protože zarostlé hrady, uvidíte stepní stráně s hlaváčky a konikleci, uvidíte horu Říp se stepními šneky, kteří tam přežili v kontinuálním bezlesí od doby ledové, uvidíte všechno, co teď na posledních výspách ochraňují ochranáři za drahé peníze, ať už kosami či kozami, ale v každém případě uměle. Je nezvratným faktem, že ubývání lesů z Čech a Moravy nezažil nikdo z žijících Čechů ani nikdo z našich předků mnoho generací dozadu, takže nám o tom nemohl ani nikdo vyprávět. Les – byť v odpudivé podobě „pěkného lesa“, tedy uklizeného stejnověkého vysokokmenného smrčáku, v němž vůbec nic nežije – dávno zvítězil nad krajinou. Přesto si toho nikdo nevšiml a riziko vidíme tam, kde už dávno není (bylo-li vůbec kdy).
Abychom se něčeho báli, musí to nastat; strach se dostaví v době, kdy už jeho spouštěč dávno pominul. A zatímco si všichni stavíme své Maginotovy linie, dějí se věci, kterých se nebojíme, neboť jsme je nezaregistrovali, a proti nimž vůbec nemáme obranu.
***
Nejsme racionální bytosti, které občas používají emoce. Jsme emocionální bytosti, které občas používají rozum.
O autorovi| JAN ZRZAVÝ, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
