Zajíc Krvavou svatbu neinscenuje v Divadle ABC, jak by se na první pohled nabízelo, ale v komorním prostoru Rokoka. Nejde mu zřejmě jen o to, jak drama co nejvíce přiblížit divákovi, ale chce položit důraz na jiný obraz lidských vztahů, které v Lorkově dramatu mají tak vypjatou podobu.
Lorku zpočátku snižuje až do jakési kuchyňské podoby, vědomě představuje básníkovy hrdiny jako obyčejné lidi se všedním životem. Odpovídá tomu i scéna , kterou uzavírá zeď posetá detaily venkovské domácnosti. Ta bohužel připomíná spíše nepovedenou verzi českého chalupářství. Vévodí jí stůl, který je mnohofunkční, ale občas víc překáží. Se symboly, které jsou obsaženy přímo v Lorkově textu, pracuje režisér metodou kontrastu, který však nevychází. Pokud Matka hovoří o noži, těžko si asi někdo uvědomí jeho význam, když s ním Jitka Smutná pokojně krájí zeleninu. Na rozpor, že se tato běžná součást domácnosti může stát smrtícím nástrojem, pouhá slova nestačí. Je ovšem otázka, jestli vůbec podobná koncepce mohla vyjít. Sám jazyk hry je totiž stylizovaný, roli hrají i folklor, písně a metafora. Hudby je ovšem v inscenaci víc než dost. Dějem procházejí postavy Smrti (Tereza Nekudová) a Měsíce (Lukáš Burian), Zajíc je zpočátku představuje jako potulné zpěváky, pak se Smrt překvapivě stává reálnou postavou na svatbě a nakonec prapodivnou hetérou v rudém s kosou v ruce. O moc lépe na tom ovšem není ani oflitrovaný Měsíc. Po přestávce totiž nastupuje výrazná stylizace včetně toho, že Smrt a Měsíc dlouho splétají z červené příze osidla vášně a zmaru, kterými se pak postavy provlékají.
Problematické herecké obsazení Je pochopitelné, že režisér vymanil hru ze španělského milieu, z mantil, flamenka a rudých sukní, ale nahradit je spíše městským než venkovským polocivilem nebylo nejšťastnější. Výtvarníci nebyli důslední, specifické prvky se na některých kostýmech přece jen objevují. Proč se Matce ctící odvěký mravní kodex předvádí Nevěsta v šatech připomínajících spíše kombiné? Takovou Nevěstu by synovi jistě nepovolila. Značné nedomyšlenosti v inscenaci se bohužel odrážejí i v hereckých výkonech, nehledě na problematické obsazení. Diana Šoltýsová jako Leonardova žena snad může zaujmout jako křehký typ, ale její projev hraničí s amatérismem. Ženich Jaromíra Noska je předem diskvalifikován tím, že jeho protivníkem je Leonardo Aleše Procházky. Mladík proti zralému muži. Oba však mají společné to, že se své city snaží vyjadřovat spíše vnitřně. Občas sice zvýší hlas a předvedou prudší gesto, ale o spalující vášni se nedá mluvit. Zřejmě jim v tom brání právě ta „obyčejnost“, kterou má smést síla zničující lásky. Ale pro tu zůstává malý prostor, a tak zamýšlený kontrast nevychází. O něco lépe je na tom Máša Málková jako Nevěsta, která se po smrtícím souboji svých nápadníků vrací do Matčina domu. Herečka tak má možnost zvýraznit tragické tóny postavy.
Krvavá svatba je však hlavně dramatem Matky. Jitka Smutná ji spíše změkčuje a soustřeďuje se na vztah k synovi. Její nesmiřitelnost sice zůstává, ale převažuje mateřská láska. Odpovídá tak koncepci inscenace, která má sice rudou barvu krve v názvu, ale působí spíše bezkrevně. Pokud chtěli v Rokoku přivést na jeviště vichr zničujících emocí, které si náš „civilizovaný“ svět nechce připustit, předvedli bohužel jen vlažný český větříček.
Federico García Lorca: Krvavá svatba
Režie: Ondřej Zajíc Výprava: M. Hořejší, A. Pitra MDP, Divadlo Rokoko, prem. 13. 2.
