Jenže já nevím, co je kližka, jestli je z krávy, nebo z prasete. Jestli je za krkem, nebo na nohou. Netuším nic o tomhle divném slově, jen to, že mi otravuje svět a já si díky němu připadám méněcenný.
Ještě nedávno stačilo, abych znal poslední skandál fotbalisty Baroše, občas prohodil nějakou košilatou, dostatečně nevkusnou poznámku (o servírce s kostkatýma punčochama) a podle momentálního složení společnosti zesměšňoval, nebo vzýval prezidenta Klause za jeho stratifikaci sportovních odvětví na pravicová a levicová (vůbec nejhorší je snowboardista s plastovou lahví v ruce).
Ale poslední dobou se mluví jen o jídle. „Nejlepší kližku mají na Bílé Hoře nebo v Holešovicích,“ i tuhle zásadní informaci jsem si naposledy odnesl.
Česká společnost propadla vaření – a já mám pocit, že proměna žebříčku a hierarchie elit tím byla definitivně završena. Humanitní intelektuálové se před časem jen obtížně srovnávali s dobou, v níž inženýři, manažeři a vůbec technická inteligence, jak ji uceleně pojmenovali komunisté, získali větší prestiž i finanční ohodnocení – a teď musí všichni společně sledovat, jak se skutečnými vládci společenského žebříčku stávají kuchaři a jim podobní.
Mistři kližky.
Jídlo se stalo vědou jako organická chemie, jaderná fyzika či dějiny mezolitu. Jídlo se musí studovat, gurmánství testovat, adepti zasvěcení podstupovat zkoušky. Jak oznamuje renomovaná marketingová agentura, už brzy se stanou samozřejmostí gurmánské doktoráty, žádné české PhDr. před jménem, ale opravdové Ph. D. za jménem.
Západní duch se definitivně nasytil, zbývá žaludek a ten se, bohužel, v pravidelných intervalech vyprazdňuje.
O autorovi| Dan Hrubý, vedoucí magazínu
