Svůj život popisuje důkladně, sebejistě, zdá se, že upřímně, o ničem nepochybuje, třebaže by leccos z toho, co prožil, mohlo svádět k pochybnostem. Rozhodl se zveřejnit své zkušenosti a mít, jak píše, svou pozůstalost pod kontrolou.
„Nic není přidáno, ba naopak,“ vzkazuje v několika úvodních řádcích čtenářům své knihy autor biografického románu-života, který nazval příznačně: Umírat se má nalačno. Vydal si ho sám (MATE - Praha 2008), ale na jeho základě už našel nakladatele pro pokračování. Jeho obsáhlá knížka končí ve chvíli, kdy se rozhodl realizovat svůj záměr odejít do exilu. Zachycení života Čechů, kteří se uchytili v Kanadě až mimo hlavní emigrační vlny, bude zřejmě možností vyjasnit leckterá nedorozumění mezi lidmi ze „staré vlasti“ a krajany, jež stále ještě překážejí v přirozené vzájemné komunikaci.
Síla je v otevřenosti Milan Matějček opakuje, že ambice psát, jež jej dlouho pronásledovaly, už má za sebou. Teď „jen“ zaznamenává, jak žil. Jeho styl je kultivovaný, vyprávění živé, jazyk bohatý, byť ne do důsledku nejaktuálnější. Osciluje mezi až precizní věcností faktů a poetickým vyprávěním, někdy trochu rušeným stylistickými kličkami autora.
Síla Matějčkova životopisného textu spočívá v otevřenosti, s níž se svěřuje s okolnostmi, za jakých se jemu a jeho blízkým v Československu žilo od třicátých do osmdesátých let minulého století. Nedramatizuje a nedělá se lepší, leccos o sobě mohl zamlčet, tak jako nezveřejnil jména těch, kteří jej zklamali, podrazili, či dokonce okradli.
