Málem bych zapochyboval, že dění v daleké Asii někoho zajímá v zemi, kde šly vždycky dobře na odbyt klapky na uši
Řeknu vám, že v těchto dnech sleduji víc než volvo Topolánkovy milé, původ Grossových akcií nebo rezignaci matky Kuchtové s nepoměrně větším zájmem a napětím události v Barmě čili Myanmě. Fascinují mě televizní záběry a fotografie z postupně mohutnějících pokojných pochodů buddhistických mnichů, jeptišek a laiků zprvu proti zdražení benzinu a nafty, nyní jednoznačně proti vládě vojenské junty. Už přes týden důstojně kráčejí i v dešti pod starobylými vlajkami se symbolem bojovného páva a žádají svobodu pro politické vězně a dialog s opozicí, oděni v kaštanově hnědá roucha, takže média přišla s názvem „šafránová revoluce“.
Dojímá mě, kterak kolem nich přihlížející tvoří živé řetězy a drží se za ruce. I buddhisté žel mají kolaborantskou organizaci, jako tady byla Pacem in Terris, která je varuje známými výhrůžkami o rozvratnících, mele o klidu na práci a o zahraničních štvavých vysílačkách. Nesmírně je ovšem posiluje víra. Proti moci mají zbraň, které se ateistický Evropan usměje, ale něco na ní bude. Odmítáním almužen od generálů a jejich rodin jim mniši odepřou možnost dosažení nirvány a způsobí zhoršení karmy. Křesťané by řekli, že přijdou do pekla, jak to vysvětlil v úterní internetové debatě na serveru Aktuálně. cz barmský student Thura.
Pevně doufám, že v pekelném kotli se usmaží zejména polní maršál Than Šwei a že zákaz nočního vycházení, shromažďování více než pěti osob, zatčení „protistátního“ komika Zarganara nebo včerejší nasazení obušků, slzného plynu a první zastřelení jsou výrazem agonie lampasáckého režimu. Kéž by Čína, která by si nerada dále pošramocovala pověst před olympiádou, svému malému spojenci, jemuž je největším obchodním partnerem, rozmluvila jakékoliv další zásahy proti demonstrantům, aby se neopakoval rok 1988, kdy vojáci při studentských protestech zabili na tři tisíce lidí. Naštěstí je jiná doba a svět, propojený internetem a mobily, všechno vidí a nehodlá nečinně přihlížet.
Prezident Bush chce přitvrdit ekonomické sankce. O. K. Spát by neměla ani impotentní Rada bezpečnosti OSN, kde v lednu Čína s Ruskem, tolik milovaným podbrdskými starosty, vetovala rezoluci o porušování lidských práv v Barmě. A co my? Málem bych zapochyboval, že dění v daleké Asii někoho zajímá v zemi, kde šly vždycky dobře na odbyt klapky na uši, v „krajině prorostlého bůčku“, jak nazval vlast v názvu svého prvního románu novinář Jan Vávra. Ještě že ale máme organizaci Člověk v tísni, která tamní situaci dávno bedlivě sleduje, pečuje o utečence do Thajska, pořádá stáže aktivistů a loni v červnu například happening k jedenašedesátým narozeninám zadržované vůdkyně opozice Aun Schan Su Ťij.
Než vymyslí nějaký typ akutní humanitární pomoci, sbor kolem Šimona Pánka by nyní přinejmenším mohl navázat na nápad z konce loňského roku, kdy po jeho výzvě čtyři tisíce Čechů aspoň poslaly vánoční pohledy a novoroční přání vězněným nejen v Barmě, ale i na Kubu a do Běloruska. Za podzimního chladu přece nikomu neuškodí, když bude mít fungující karmu.
