Pokud má funkce ombudsmana vůbec smysl, pak má pro ni Pavel Varvařovský – zvolený včera napodruhé sněmovnou – nejlepší předpoklady. Píšeme „pokud“ a „předpoklady“. Sázka na něj jistě nemusí vyjít. Ale Varvařovský byl z kandidátů nejlepší.
Když funkce ombudsmana vznikala, budila opatrné pochyby. Pro konzervativce to byl hrubě nesystémový vynález, mimo dosavadní tradici. Liberál krčil rameny: někomu to jistě pomůže, ale náklady možná převáží výnosy. Teď jsme o deset let chytřejší a díky Otakaru Motejlovi i vstřícněji naladěni. Lidé přijali úřad za svůj, jak ukázaly počet podnětů a Motejlova popularita. Ombudsman je náš příplatek za vyšší důvěru ve vlastní stát. (Otázku, zda je cena – letos 104 milionů a stovka zaměstnanců – přiměřená, necháváme na jiný text.)
Proč byl Varvařovský nejlepší z kandidátů? Jako jediný se přímo specializuje na správní právo, vztah občana s úřady (první plus, dále jen „+“). Zabýval se medicínským právem a pacienty (+). Po roce 1989 pracoval na úřadu pro uprchlíky (+), zná justici zevnitř (+) a zároveň za normalizace žil mimo soudní bublinu (+). Je to nepodbízivý (+) solitér, nevedl mezi poslanci žádnou kampaň, prostě – berte, nebo nechte být. A nebojí se nadělat si nepřátele (+).
Vidíme zatím jediné riziko (–): Varvařovského vztah ke stěžovatelům. I před poslanci poukázal na to, že za mnohé potíže si mohou lidé sami. To je sice leckdy pravda (a bylo sympaticky troufalé o tom mluvit), ale zrovna za takové rady si lidé ombudsmana neplatí. Když však trefí správnou míru mezi přímostí a soucitem a když se nezanoří do abstraktního hloubání nad zákony, mohl by se stát Motejlem č. 2.
A na uvítanou máme jeden návrh: měl by si zřídit sloupek v novinách, protože psát a mluvit očividně umí.
