Ještě že jsem vyjel včas. Tak, abych byl v Rustenburgu po třetí hodině, i když zápas komentuji až od půl deváté. Nemám totiž parkovací kartu. Během vyřazovací části se tahle drahocennost vydává na každý zápas zvlášť. A samozřejmě na stadionu. A tak nastává obvyklý rébus – jak si mám dojet pro kartu, když nemohu u stadionu v den utkání zaparkovat a vyzvednout si požadovaný kus barevného papíru?! Jistě, mohl jsem přijet včera, tedy den před večerním představením, kdy není frmol a na stadion lze v klidu dojít. To bych se ovšem musel rozdvojit. Být na dvou místech, vzdálených od sebe 900 kilometrů, pořád ještě neumím.
Vzal jsem si alespoň staré parkovací karty ze základních skupin, abych s nimi mohl mávat na pořadatele i policisty, a vyrazil.
Rustenburg je speciální v tom, že zóna volného parkování končí deset a půl kilometru od stadionu a média centra. Což by znamenalo běžet uvedenou vzdálenost pro kartu a zase zpátky, pak dojet na parkoviště a vesele zasednout k mikrofonu.
Hýbu se rád, ale strávit tři až čtyři hodiny usilovným pochodem po prašné krajnici s batohem na zádech, protože v autě žádné zavazadlo nechat nemohu, to se mi vážně nechce. Tak jedu na drzouna.
První dvě kontroly proběhly hladce. Starou kartu jsem držel v zubech, to mladíky v uniformách rozesmálo, tak jsem jen máchl akreditací a hurá k dalšímu měření sil. Jenže v zatáčce ústící na silnici k hlavní tribuně přestala moje metoda fungovat. I když jsem to zjistil až po chvíli.
S klidem v duši se blížím ke stadionu a najednou se ke mně tlačí bílé auto. Ukazuji, ať jede, že uhnu, a svou gestikulaci završím blikačkami. Odpovědí je šleh dálkových světel a vytlačení na krajnici doprovázené vytím policejní motorky.
Z auta vystupuje vysoký policista a široká policistka. A výraz v jejich tváři nevěstí příjemný rozhovor.
Během minuty stojím vedle auta, nohy rozkročené, ruce na kapotě a jsem prohledáván od hlavy k patě. Pochopitelně mužem.
Jeho kolegyně přitom drží dlaň na pouzdře s pistolí a upřeně pozoruje každý můj pohyb. To už začínalo být trochu silné kafe.
Zvlášť když mi mluvčí téhle zábavné dvojice sdělila, že mě asi zatknou a předvedou k výslechu, protože jsem se protivil při kontrole.
To mě nadzvedlo.
„Kdo se tady brání, sakra?! Jsem klidnej jako beránek!“ – „Ne, teď ne,“ uvedla mě do hloubky problému kyrysnice. „Ale na kontrolním stanovišti jste nezastavil na výzvu policie!“ – „O ničem nevím, jedu jako vždycky touhle cestou do tiskového střediska, pospíchám na zápas, možná jsem vás neviděl,“ zní moje vysvětlení, podpořené novinářskou akreditací.
Jenže madam nehnula brvou. Jistě měla pocit, že nevšimnout si jí, to prostě nejde.
Pak přišla kruciální otázka: „Kde máte parkovací kartu?“ Prošlou jsem nechtěl do hry vtahovat, bůh ví, co by mně přišili. Tak jsem šel s pravdou ven a vysvětlil všechny okolnosti příběhu s důrazem na nebývalou byrokracii. V tom mi zřejmě všichni přítomní rozuměli. Dokonce i hlavou pokývali, a tak následovala další porada, v níž měl hlavní slovo vysoký policista, který se zatím příliš neprojevoval. Chvíli na mě ukazoval, něco vypravoval ostatním a pak ukázal palcem nahoru.
Nastoupil jsem, zařadil jedničku a odpíchl se vpřed jako při autokrosu v Nové Pace. Dopadnout to mohlo všelijak. Noc v cele předběžného zadržení, odebrání akreditace a sbohem jihoafrickému komentování anebo taky – polila mě cestou k tiskovému středisku hrůza – skrytá kamera!
?Další zprávy z JAR za týden.
O autorovi| Jaromír Bosák, komentátor ČT jaromir.bosak@seznam.cz
