V politice je to jako s lezením na osmitisícovky. Ani na ně se nemůžete vypravit, kdy chcete. Každá expedice má vyměřený čas. Když vám výstup překazí špatné počasí či jiná nepřízeň, může to znamenat, že se na vrchol nikdy nedostanete. Anebo ano, ale už nezvládnete bezpečný sestup. Je tohle případ kariéry politika a horolezce Pavla Béma?
Úterní MF Dnes přinesla z kuloárů ODS portrét Pavla Béma jako muže, kterého buď bezprostředně čeká vzestup, anebo pád. Pro mnohé to může být překvapivé, vždyť druhému muži ODS je přičítán velký vliv a předpovídána velká budoucnost. Nebo donedávna byly. Teď se ovšem při svém výstupu dostal do prekérní situace. Zezdola se tlačí noví lidé, ale nahoře pro něj ještě není místo.
Problém korunních princů Když minulý týden ve čtvrtek prohráli labouristé v Británii místní volby, snad všechna média definitivně odepsala premiéra Gordona Browna. Jeho příběh je smutný až k pláči. Je vzdělanější, pro mnohé sympatičtější, a navíc i o trochu starší než Tony Blair. A přitom byl tolik let v jeho stínu.
O jejich komplikovaném vztahu byly napsány romány i divadelní hry. Ale teď se zdá, že dějiny si ho budou pamatovat jako muže, který labouristy dovede k hořké porážce. Zatímco Blair odešel sice jako kontroverzní, avšak stále vítěz.
Jak napsal jeden z komentátorů, Brown byl příliš dlouho v labouristické straně i celé britské politice „korunním princem“. V historii světové politiky se stávalo pouze výjimečně, že by takový politik uspěl. Jsou to muži či ženy, kterých si média a veřejnost povšimnou jako vhodných nástupců, ale bohužel ještě v době, kdy jsou jejich předchůdci v plné síle. Často se poukazuje na to, že by byli vhodnějšími a kvalitnějšími vůdci než oni. Ale jsou odsouzeni k čekání, což není dobrá strategie. Politickou moc si je třeba vybojovat. Korunním princům se jí obvykle dostane v ten nejméně vhodný moment: když je jejich strana v krizi nebo když se přízeň voličů obrací opačným směrem.
Známe to i z české politiky. O Stanislavu Grossovi se jako o budoucím lídrovi mluvilo mnoho let. Nechme stranou jeho podezřelé majetkové poměry a „zázračné“ zbohatnutí. Ale jeho politická kariéra skončila v momentě, kdy si Miloš Zeman vybral jako nástupce Vladimíra Špidlu. Když ho v roce 2004 Gross střídal v čele vlády, tak tvrdil, že je to příliš brzy. Ale ve skutečnosti to bylo pozdě.
I kdyby tisk nevytáhl jeho nejasné majetkové poměry, stejně by nejspíš neuspěl. Když byl mužem v Zemanově stínu, spekulovalo se o jeho vlivu a velké budoucnosti. Ale když se stal skutečně premiérem, byl už leda k smíchu. Kampaň „Myslím to upřímně“ nebyla špatná, nesměla by být však postavená na okoukané tváři ambiciózního nádražáka pověstného zákulisními kontakty. Naproti tomu neznámý Jiří Paroubek vstoupil do vysoké politiky jako buldozer a málem porazil ve volbách ODS.
O Mirku Topolánkovi se často poněkud pejorativně píše a mluví jako o muži, jenž má štěstí. Ale ve skutečnosti je to v politické kariéře ta nejdůležitější substance. Gordon Brown by byl možná lepším premiérem než Blair a John McCain téměř jistě lepším prezidentem než George W. Bush. Oběma v letech 1997, respektive 2000 chybělo jen velmi málo, aby o tyto posty úspěšně usilovali. Ale zůstali muži číslo dvě. Teď mají oba druhou šanci, ale ta přišla pozdě a v nevhodný čas.
Mužem ze zjevně prezidentského materiálu je Albert Gore, po osmileté vládě demokrata Clintona byl však v téměř nemožné pozici. Přesto málem vyhrál (a možná doopravdy, protože o výsledku nakonec rozhodovali soudci), prezidentem se však nestal a už nikdy nestane. Podobně byl skvělým šéfem britské pravice William Hague: autentický konzervativec a inteligentnější i charismatičtější než současný lídr David Cameron. Na vrchol se však dostal příliš brzy, a tak dalším premiérem bude téměř jistě Cameron.
Na radnici obsazeno Ideální pozici pro převzetí moci v ODS měl Bém po místních volbách v roce 2006. Získal impozantní vítězství, Praha byla oblepená jeho plakáty a vysoká politika se zdála být v patu. Dobře si pamatujeme, jak ani trochu neusnadňoval vyjednávání Topolánkovi a čekal na svou chvíli. Ale ta nepřišla. Chybělo možná jen hodně málo. Zase jsme u náhod a štěstí. Ale Bém ho neměl.
Článek MF Dnes odráží to, co se voličům snaží sdělit část kuloárů ODS: že podzimní kongres po volbách je poslední šancí pro Pavla Béma. Jsou zde zdánlivě logické argumenty, že po osmi letech ve funkci je třeba i toho nejlepšího člověka vyměnit, aby se zabránilo únavě a stereotypu. To je však nejspíš jen zástupný důvod. Hra o primátora a zvláštním způsobem anoncovaná kandidatura Rudolfa Blažka jen dokumentují boj o moc v nejsilnější vládní straně. Je to boj marný.
Možná je mnoho vlivných členů ODS i voličů, kteří si myslí, že by Bém byl lepším a důstojnějším lídrem než Topolánek. Vidí případný špatný výsledek ve volbách jako možnost k obměně. Ale je to naivní. Musel by to být debakl astronomických rozměrů, aby vedl k Topolánkovu sesazení. A i kdyby k němu došlo, dostala by se strana do takového stavu, že by ji ani génius nedovedl k dobrému výsledku ve volbách do sněmovny. A Pavel Bém určitě génius není. Vezměme jako fakt, že je mužem, který nemá štěstí. A momentálně ani politickou budoucnost.
Bém po úspěchu ve volbách 2006 Topolánkovi neusnadňoval vyjednávání a čekal na svou chvíli. Ta ale nepřišla. Zase jsme u štěstí. Bém ho však neměl.
O autorovi| Miloš Čermák, novinář e-mail: cermak@extra.cz
