Velká historie se ubírá dočasně nepatrnými cestičkami. Že počátkem letošního roku zemřel ve věku 62 let Hans Monderman, domácí média téměř nezaznamenala. Koho by zajímal nějaký holandský dopravní inženýr? Za dvacet let bude ale možná jeho pamětní deska na kdejakém kruhovém objezdu v Evropě. Kruhový objezd je totiž jedním za symbolů převratné koncepce dopravy, kterou tento muž hlásal. V kostce zní: jeďte pomaleji, abyste tam byli rychleji. Anebo ještě jinak: vyměňte příkazy za zodpovědnost.
Podle obecného přesvědčení by měl počet výstražných návěstí, značek a signalizací vést k vyšší ukázněnosti řidičů. Mondermanovi ale přišlo, že to není metoda vyrůstající zrovna z lidské přirozenosti. Pokud totiž přesuneme zodpovědnost za regulaci na vnější faktory, jakými jsou policie a dopravní značky, stáváme se sami méně zodpovědnými.
Příkazy máme tendenci porušovat, protože nejsou z naší vlastní hlavy.
Monderman proto navrhl vytvořit prostor, kde se budou motoristé a chodci domlouvat a rozhodovat podle momentální situace. Ano, zní to šíleně, ale má to logiku.
Ve světě, kde rasová segregace mizí v propadlišti dějin, viděl Monderman jinou segregaci: rozdělení města na rychlé, nebezpečné zóny aut a pomalé, životu přátelské zóny lidí. Takové rozdělení ovšem město umrtvuje. V Praze a jiných městech je čím dál víc míst, kam lidská noha nevkročí, co je rok dlouhý – pokud tedy nepatří opraváři semaforů.
Když Monderman navrhl zrušit dopravní signalizaci a zpomalit jízdu aut městem, byl považován za snílka. Dnes jeho koncepci přejímá čím dál víc zemí. Zjistilo se totiž, že pokud auta ve městech jezdí pomaleji, mají řidiči čas dávat přednost v jízdě či zastavovat tam, kde je to opravdu potřeba. Městy s minimem značek projíždějí auta plynuleji, méně se zastavují, takže i přes nižší rychlost zvládnou městem projet stejně rychle nebo i rychleji než dřív. Lidé totiž intuitivně vycítí, kdy je třeba dát přednost a kdy ji mají mít oni sami. Jejich vnímavost okolí vzroste, jakmile si uvědomí, že jsou skutečnou součástí provozu a prostředí, ne jen zvenku regulovaným objektem, který zajímá pouze začátek a cíl cesty. Čtenář si asi jen stěží představí typického českého řidiče, jak ohleduplně a bez červeného světla pouští vůz z vedlejší ulice nebo nechá chodce přejít i jinde než na zebře. Ale ruku na srdce: měli jsme snad šanci zkusit to jinak?
V Holandsku Monderman šanci dostal. V několika městech byly silnice zúženy tam, kde je třeba zpomalit, značení zredukováno, celý design vozovek upraven, křižovatky zpřehledněny. Výsledek? Méně dopravních nehod bez výrazného omezení provozu. Zvlášť podezřelý se zdál být návrh ubrat dvouproudým ulicím jeden pruh a věnovat ho chodcům. I ten ale vedl ke zklidnění a zpříjemnění pobytu na ulicích. Zrušil se rovněž obrubník – příliš separuje motoristy od nemotoristů a vede k nevšímavému chování jedněch k druhým. V americkém West Palm Beach i jinde zjistili, že zúžení vozovek umožnilo vznik nových obchodů či zahrádek u restaurací. Vymírající centrum města ožilo.
Mondermanovy teze o tom, že dopravní chování a sociální chování nesmějí být v protikladu, už našly uplatnění ve stovce míst po celém světě. Lidé jako on ukazují, že možná nikoliv oni, ale všichni ostatní stavějí věci na hlavu. Navykli jsme si spojovat pokrok s pojmy, jako je rychlost, efektivita a výkon. Bez ohledu na kontext. A teď sedíme v zácpách, protože všichni se svým autem chtějí někam dostat co nejrychleji. Zjišťujeme, že efektivita obvykle nevede k většímu množství volného času, ale k většímu objemu práce. Taková elektronická pošta, tak snadná oproti té papírové, způsobuje, že píšeme mnohem víc, ale čím dál méně podstatného. Někteří osvícení psychologové doporučují lidem, kteří si stěžují na stres z práce, aby se naučili svou schopnost zvládat stres snižovat, nikoliv zvyšovat. Když se naučíte být proti stresu více imunní, jen si ho pustíte do života větší množství. Když uděláte širší ulice, nezredukujete zácpy, ale pustíte do města víc aut.
To nejsou argumenty proti pokroku, spíše úvaha nad tím, kam a ve jménu čeho vlastně chceme pokročit.
O autorovi| Ivan Adamovič, externí redaktor Pátku
