Dal na 17 milionů tun uranové rudy, ze které vzešlo dvacet tisíc tun kovu. Kdysi dával práci více než dvěma tisícům lidí. Poslední vozík s rudou odsud vyjel před dvěma lety. Rožná byl posledním aktivním uranovým dolem v celé střední Evropě. Ale jak se říká, něco končí a něco jiného začíná.
Bývalý uranový důl umožnil vytvořit v Česku unikátní pracoviště, kde vědci zkoumají, jak nejlépe vytvořit hlubinné úložiště radioaktivního odpadu. Důl jim dal perfektní zázemí. Pokusy mohou provádět víc než půl kilometru pod zemí, což je i předpokládaná hloubka plánovaného úložiště.
Všichni se musejí převléct. Nestačí jen nasadit si helmu. Dolů musejí všechny svršky. Chcete-li vstoupit do podzemního pracoviště, je třeba si vzít jednotný mundúr a holínky. A k tomu svítilnu a dýchací přístroj. Jistota je jistota. Jeden ze zaměstnanců dolu, který tu zůstal s dalšími, aby jej bezpečně uzavřeli, zacinká. Znamení, že výtah míří dolů.
Babiš: Je to konečně černé na bílém. Bez jádra Česko uhlíkovou neutralitu nezvládne |
Výtah je však v tomto případě spíš nóbl výraz. Pět set metrů pod zem jedete v klícce, do níž se vmáčknou nejvýš čtyři lidé. Zmíněná svítilna přijde vhod záhy. Na cestě mezi patry by jinak nebylo nic než černočerná tma. V cíli se ale svítí. Vítejte v podzemí.
Podzemní pracoviště dostalo název podle jména vesnice na Vysočině, pod níž se rozkládá. Tedy Bukov. A i když to na první pohled nevypadá, unikání skutečně je. Jemu podobných existuje na světě jen pár. „Nějaké laboratoře státy většinou mají, ne však v hloubce pěti set metrů. Například Finové a Švédové ji postavili v 90. letech.
  |
Její hloubka je 460 metrů a je to asi nejvelkorysejší projekt laboratoře na světě,“ říká Nikol Novotná ze Správy úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO). Česko využilo existující infrastruktury dolu, navíc v místě, kde jsou krystalinické horniny českého masivu. Tedy tvrdý kámen. Krystalinikum je ve všech lokalitách, kde se zkoumá, zda jsou pro úložiště vhodné.
Ticho hledejte jinde
Jiné země se vydávají spíš cestou laboratoří, které jsou už v místě budoucího hlubinného úložiště. To je případ Francie a podzemní laboratoře De Bure či finského Onkala, jež je prvním finálním úložištěm na světě, do nějž brzy uloží i první vyhořelé jaderné palivo. Proč tedy laboratoř, která je vlastně jinde, než má být hlubinné úložiště? Šetří peníze i čas. „Experimenty, jež zde provádíme, jsou dlouhodobé. Je skvělé, že je můžeme dělat už tady, protože v momentě, kdy dojde na finální laboratoř, už tolik času nebude. Čím déle se experimenty provádějí, tím lépe. Kdybychom vše, co děláme tady, museli provádět až na místě, stálo by to více peněz,“ vysvětluje Novotná. Někomu by se tak provoz Bukova mohl zdát drahý – v řádu desítek milionů korun ročně –, z dlouhodobého hlediska se však vyplatí.
Za výtahem se rozprostírá dlouhá chodba, která má několik odboček. Zaplaťpánbůh je to ale cesta jednoduchá, což o samotném dole neplatí. Je v něm zhruba šest stovek kilometrů chodeb a všechny jsou vybavené kolejničkami, což tvoří poměrně slušnou železniční síť. K tomu započítejte na sto kilometrů vertikálních děl.
K laboratoři se jde tři sta metrů dlouhou chodbou. „Na základě vrtného průzkumu jsme se snažili najít co nejvhodnější blok – tedy homogenní, co nejméně porušený kámen. Už během výstavby laboratoře jsme mohli sbírat data o tom, jak se masiv chová, jaká je jeho odezva či jestli se mění proudění vod,“ líčí geoložka.
Mnozí si myslí, že v podzemí je ticho. Není. Ozývá se tady silný a poměrně nepříjemný zvuk, za který může ventilátor. Větrat se musí kvůli přítomnému radioaktivnímu radonu. Nečekaná je i soška, která se najednou zjeví ve stěně jednoho z tunelů. Jde o svatou Barboru, patronku horníků. Dole vedou kanálky, do kterých je svedená voda z celého důlního díla, které je však relativně suché. Odtok je 2,6 litrů za sekundu. Nejletitější vzorky vody jsou staré sedm tisíc let, což moc není.
V Bukově si už ověřili třeba metodu hladkého výlomu. „Když chci vyrubat horninu, je celkem jedno, jak to udělám, primární je vytěžit ji co nejrychleji, co nejvíc a aby mi to celé nespadlo na hlavu. Pokud chci stavět hlubinné úložiště, chci poškodit horninu co nejméně,“ říká Novotná. V Bukově tak už ozkoušeli, jak přesně rozkreslit takzvané objemové a obrysové vrty a jak je pak odpalovat. „Trik není jen v tom, že se zahustí počet obrysových vrtů, ale i v časování. Musíte to odpalovat postupně. Zatímco na začátku jsou chodby kostrbatější, dál už je patrné, že se podařilo udělat krásný obrys,“ dodává. Důležité přitom je, aby se poškodilo co nejméně horniny. Normálně bývá poničená do hloubky dvou metrů, tady se to podařilo snížit na půl metru. Je to důležité proto, aby případnou puklinou nemohly uniknout žádné radionuklidy.
SÚRAO po celou dobu testů měří, jak z Bukova odtéká voda, a sleduje různé přítoky. Začíná být jasné, proč je voda stará sedm tisíc let vlastně mladá. Samotná hornina má stáří minimálně 340 milionů let. „Naposledy se tady něco významného dělo před 250 miliony lety,“ vysvětluje geoložka.
Přítomnost vody ničemu nevadí. Pro úložiště je dokonce potřeba. To proto, že vyhořelé jaderné palivo má kromě jiného chránit bentonit. Hornina, kterou v podstatě každý zná, zejména pak chovatelé koček. Z bentonitu se vyrábí kočkolit, ale dává se i do pracích prášků či do keramické hlíny. Jednoduše proto, že saje vodu. A saje jí hodně. Jílová hornina díky tekutině nabobtná a utěsní kontejner s vyhořelým palivem. Když je vody moc, bentonit zabrání, aby se k jádru dostala – začne ji odpuzovat.
Na výzkumu se podílí i skupina vědců, kteří se zaobírají bakteriemi. I ty jsou důležité. Některé totiž mohou urychlovat korozi, a nejsou proto žádoucí.
Jako v reálu
Zlatým hřebem je pokus se skutečným kontejnerem, do kterého se vyhořelé jaderné palivo bude ukládat. Místo odpadu z atomových elektráren v něm bude topidlo. Následovat bude zmíněný bentonit, prostě všechno tak, jak se to předpokládá v hlubinném úložišti. Cílem je sledovat, co se začne dít. Bentonit je sice hornina otestovaná už v jiných zemích, ten český však má trochu jiné chemické složení, tudíž se i jinak chová. „Experiment se provádí v litostatickém tlaku v hloubce pět set metrů, s určitým chemickým složením vody. Můžeme tak všechno otestovat v reálu,“ líčí Novotná.
Přesto že Česko aktivně spolupracuje s Finskem a země si pravidelně předávají informace, samotné experimenty jsou nutné. Skandinávci začnou ukládat měděné kontejnery s vyhořelým jaderným palivem už v roce 2025. Naše reálie se mohou v drobnostech lišit.
Česko nyní stále hledá ideální lokalitu. V hledáčku jich je devět, do poloviny příštího roku by se měl jejich počet zúžit na čtyři, v roce 2022 na pouhé dvě a v roce 2025 by se měla vybrat konkrétní lokalita. Výstavba podzemní laboratoře v místě úložiště by měla začít v polovině tohoto století.
Otázku, co s jaderným odpadem, řeší státy po celém světě, nikdo totiž nepočítá s tím, že by ukládal jaderný odpad i jiných států. Projekty jsou v různém stadiu vývoje a řeší je mimo jiných i Francie, Švýcarsko, Maďarsko, USA, Rusko, Čína nebo Japonsko.
Takže ještě jednou rozsvítit baterky! Cesta nahoru znovu vede temno temnou tmou. Na světle se brzo rozjede jednání, jak dlouho ještě unikátní českou laboratoř zachovat.
