Komunistické jádro bylo u nás tak silné, že jsem tomu zprvu vůbec nevěřil, říká o Sametu fotograf Šilpoch

Lidovky.cz: Je něco, čeho jste se jako fotograf na demonstraci 17. listopadu obával?
Fakt, že se při demonstraci na Albertově sešlo i tolik fotografů, značil, že jsme se bát přestali. Alespoň já. Dříve jsem se obával jednak konfrontace s policií, jednak o foťáky. V roce 1989 to nebylo jen tak se služebním fotoaparátem Leica na krku. Navíc v redakci Mladého světa v některých případech doporučovali, ať na demonstrace nechodíme. Vždy, když se totiž něco začalo dít a policisté nasadili obušky, člověku nezbylo než utíkat. V tom byl také rozdíl mezi Palachovým týdnem a Národní třídou.

Lidovky.cz: Na Národní třídě už tedy šel strach stranou?
Původní demonstrace na Albertově byla oficiálně povolená. Průvod mířil na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, což byla povolená část průvodu, pak se stočil dolů k Václavskému náměstí. První policejní zastávka byla ve Vyšehradské ulici, kde je dnes ministerstvo spravedlnosti. Pak se procesí otočilo čelem vzad, takže konec se změnil v čelo, a lidé zamířili na Národní třídu, kde už stáli policisté v kordonu.

Lidovky.cz: V čem byl střet jiný než ty předchozí?
Policisté na nikoho nevyběhli, nezačali útočit, jen stáli. Lidé si před ně sedli, začali zpívat Ach synku, synku a Modlitbu pro Martu. Dlouhou dobu to vypadalo velmi klidně. I proto jsem nakonec mohl bez blesku, na delší časy závěrky a bez nervozity vyfotit řadu policejních štítů a tváře lidí proti nim. Dlouhou dobu tam vládl klid a mír. Rozdíl mezi předchozími demonstracemi a tou 17. listopadu 1989 byl právě v tom, že tentokrát neběžela policie k lidem, ale lidé šli klidně k ní. V policejním kordonu stáli mladí kluci a byla na nich poznat nervozita. Neměl jsem strach, moje jediná starost byla o naexponované filmy. Později jsem už nefotografoval a schoval filmy do všech možných kapes.

Lidovky.cz: Pak ale přišel zásah.
Jan Špáta na místě natáčel film Největší přání II. Točil záběr s kamerou podél plexiskel a štítů policistů a ptal se na jejich největší přání. Zmateně na něj hleděli. V momentě, kdy s kamerou prošli řadou až na konec plexiskel, rozhodli se, že odejdou. Produkční oslovila velícího důstojníka a řekla, že jsou z Krátkého filmu a chtějí jít ven. A díky tomu, že jsem pracoval v Mladém světě, měl jsem průkazku Mladé fronty, zamával s ní a celou skupinu pustili pryč. Vzápětí poté, co jsme udělali několik kroků, jsme zaslechli řev a praskání. Kordon policistů se vydal do lidí, kteří tvořili protistranu. Celá situace byla patová v tom, že policie místo uzavřela z obou stran. Jediný průchod ven byl do Mikulandské ulice, a to za cenu rány obuškem.

Fotograf Jan Šilpoch.

Lidovky.cz: Věřil jste ten večer, že se odehrává zásadní a nezvratná změna?
Když jsem předtím přišel na Albertov a uviděl transparenty ‚Kdo, ne-li my‘, ‚Kdy, ne-li teď‘ a ‚Zrušte monopol KSČ‘, lehce jsem se pousmál. Byl jsem z generace, která nevěřila, že se to může změnit. Ačkoliv už padla Berlínská zeď, komunistické jádro bylo u nás tak silné, že jsem tomu vůbec nevěřil. Tak trochu jsem studenty považoval za naivisty. Poté jsem viděl Špátův film a říkal jsem si: Stačí jedna nebo i půl generace, která smýšlí úplně jinak než ty! Pořád žiješ v tom, že doma, ani ve škole se o politice moc nemluvilo a pokud chceš dokončit školu, musíš do Svazu socialistické mládeže. Ale v onom filmu, který byl natočen z velké části před 17. listopadem, byli mladí lidé, kteří otevřeně posílali komunisty k šípku. Říkali, že chtějí žít podle svého a děti vychovávat ve svobodě.

Lidovky.cz: Kdy jste sám nabyl přesvědčení, že nastal zlom?
Na Vyšehrad vedou dvě cesty, po nichž mířily dvě skupiny stávkujících a ty se setkaly v kotli pod rotundou. Všichni měli zapálené svíčky, mělo to neskutečnou atmosféru. Neskutečnou! Stál jsem na zídce, fotografoval a v tu chvíli jsem si pomyslel: Tak toto už nikdo nezastaví. A byl to příběh, který opravdu skončil až 29. prosince 1989 volbou Václava Havla, což se snažím ukázat i v knize.

Vyšehrad v místě pod rotundou, odkud se procesí demonstrujících vydalo na Národní třídu.

Lidovky.cz: Skončil, nebo stále žijeme příběh listopadu 1989? Jak jsme na tom třicet let poté?
Mojžíš asi věděl, proč nechal Izraelity hledající zemi zaslíbenou 40 let v poušti, než vyroste nová generace nezasažená otroctvím a minulostí. Uvědomil jsem si, že najednou tu byla generace, která nechtěla kompromisy, chtěla změnu. Současní studenti a i ti, kteří přijdou po nich, jsou generací, která má dokončit přeměnu společnosti. Možná jsem naivní, ale když to zafungovalo jednou, třeba to zafunguje znovu. Vidím i na svých dětech, že přemýšlí jinak a nebudou se topit v nostalgických vzpomínkách, podléhat populismu.

Nečekejme, jak to dopadne...

Výzva k připojení se ke studentským stávkám odkazující na tehdejší manipulativní a propagandistická státní média.

Vzkazy v pražských výlohách a výzvy ke generální stávce i vyjádření podpory mnoha institucí.

Plakáty a vzkazy ve výlohách. I takto se tehdy demonstrace svolávaly.

Myslím, že se teď odehrává smrtelná křeč přeměny, kulminační bod. Aby si společnost uvědomila, že musí najít protilátky proti tomu, co se odehrává od roku 1990. Zjišťujeme, že nám vládnou lidé, kteří nám vládli předtím, nebo byli tehdy v pozadí. Také ti, kteří vyzdvihují jistoty socialismu, dnes často zaměňují vlastní nejistoty za takzvaný blahobyt komunismu.

Lidovky.cz: Často jste chodil po univerzitách a fotografoval vysokoškoláky. Na snímcích je VŠUP, DAMU, žurnalistika nebo pedagogická fakulta. Jaká byla atmosféra mezi studenty?
V redakci Mladého světa jsme se dohodli, že budu fotografovat pouliční dění a studenty. Bylo mi jasné, že jsou hybnou silou a tak jsem v tom po víkendu pokračoval. V pondělí dopoledne jsem byl na DAMU. Vzpomínám si, že tam byla i Monika Pajerová, skupiny studentů se už dávaly dohromady bez ohledu na to, kde studovali. Přiběhla za Martinem Mejstříkem (jeden z hlavních organizátorů studentského hnutí, pozn. red) a povídá mu: ‚Prý nám začínají lidé ze zahraničí posílat peníze, to musíme nějak zaevidovat.‘ On se na ni otočil a říká: ‚Děláme revoluci, co blbneš!‘

V úterý večer jsem pak šel spát na pedagogickou fakultu. Byla sice zavřená, ale zezadu se dalo vlézt oknem dovnitř. Objevovaly se zprávy, že se blíží milicionáři a tanky. Jestli se má něco stát, bude to v noci, myslel jsem si. Ale ve čtyři ráno už jsem šel domů, nic se nedělo.

Lidovky.cz: Vybavíte si nejsilnější moment revolučního dění?
S Václavem Bartuškou jsme v úterý 21. listopadu 1989 šli na demonstraci na Václavské náměstí. Říkal, že se za Prahou šikují milicionáři. Když jsme přišli na Václavák, který byl poprvé ozvučen, uslyšeli jsme najednou přívětivý hlas moderátora demonstrací Václava Malého. Neuvěřitelně se mi ulevilo, protože bylo jasné, že se snaží udržet mírumilovný dav v jakési pohodě. Pak zazpívala Marta Kubišová a bylo zřejmé, že do tohoto momentu milicionáři nemohou zasáhnout, nemají šanci. Museli by být myšlenkově opravdu brutální, kdyby do shromáždění zasáhli.

Lidovky.cz: V Mladém světě tehdy vyšlo speciální revoluční číslo. Jak se ke změnám v redakci stavěli?
V průběhu celého týdne jsme dávali dohromady reportáž. Tehdejší šéfredaktor odjel den před generální stávkou s delegací komunistů do Moskvy. Luboši Beniakovi (pozdějšímu porevolučnímu šéfredaktorovi pozn. red.), který měl revoluční číslo na starosti, řekl, aby jej neposílal do tiskárny dříve, než se z Moskvy vrátí. Když se vrátil, prošel sekretariátem a Beniakovi povídá: ‚Pusťte to, už je všechno jedno‘.

Lidovky.cz: Co pro vás znamená svoboda?
Hned po novém roce jsme s Markem Hlavicou vyjeli na reportáž o řádových sestrách v Horním Maxově, které se staraly o hendikepované. Začala se otevírat nová témata, která byla do té doby tabu. Pracovní svoboda je velmi důležitá, nedá se úplně oddělit od té osobní. Ale v Mladém světě vždy byla tvůrčí svoboda, byť ne absolutní, nicméně tvůrčí svoboda je osobní svoboda.