21. srpna 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Na pohřbu syna jsme slyšeli vojenská letadla. Jejich zvuk si pamatujeme dodnes, vzpomínají manželé na rok 1968

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Glozarovi jsou manželé již 59 a půl roku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Glozarovi jsou manželé již 59 a půl roku. | foto: hp

Hostěnice (Brno-venkov) Z noci z 20. na 21. srpna roku 1968 se lidem v Československu po vpádu vojsk Varšavské smlouvy obrátil život naruby. Zatímco se ve velkých městech po celé republice konaly v následujících dnech protiokupační manifestace, na moravském venkově lidé ladili rozhlas a snažili se v nastalé situaci zorientovat. Podobně na tom byli také manželé Glozarovi z Hostěnic u Brna. „Tady na vesnici nikdo nevěděl, co se stalo. Nikdo nám nic nevysvětloval a ani nepřijel objasnit,“ vzpomínají manželé.

Milada i František Glozarovi na venkově žijí od narození a manžely jsou už 59 let. Během srpnových událostí pracoval Glozar již osmnáctý rok jako zámečník v brněnské slévárně, Glozarová zase jako úřednice na místním Národním výboru. Oba si ve svých osmdesáti letech dobře vzpomínají na chvíle poté, co se ráno 21. srpna 1968 probudili. Tehdy jim bylo třicet let a dělali si starosti o nemocného syna Káju. „V rádiu říkali hrozné věci. Pořád jsme ale nevěděli, co se děje a nerozuměli jsme tomu. Přiběhla za námi naše babička a povídá: Jsou tady Rusové,“ popisuje nyní dvaaosmdesátiletý František.

Starost o syna předčila u Glozarů veškeré obavy z náhlého vpádu vojsk.
Dvaaosmdesátiletý pamětník František Glozar.

Starost o syna ale veškeré obavy z náhlého vpádu vojsk předčila. Toho rána se totiž jejich tehdy devítiletému synovi Kájovi udělalo špatně. Jeho rodiče nabyli podezření, že se otrávil houbami, které měli večer předtím k večeři. 22. srpna odvezli Glozarovi sanitkou syna do brněnské Nemocnice u sv. Anny. Nebyli si však vůbec jistí, zda se Kája do nemocnice dostane. Kvůli vojenským jednotkám v brněnských ulicích a všeobecnému zmatku byl nedostatek sanitních vozů. „Řidič si mě i se synem na klíně posadil dopředu vedle sebe, aby bylo hned na první pohled jasné, že převáží ženu s dítětem. V nemocnici si nakonec Káju nechali. Prvně se mi to moc nelíbilo, ale co kdyby se mu doma přitížilo a my jej neměli jak dostat do Brna k lékařům? Byli tu cizí vojáci, mohlo se stát cokoliv,“ vypravuje osmasedmdesátiletá pamětnice.

V nemocnici se jejich synovi přitížilo a v sobotu 24. srpna se propadl do agónie. Domů se už nevrátil. Zemřel ráno v úterý 27. srpna, přesně šest dní po začátku okupace. Dodnes jeho rodiče neví, co přesně bylo příčinou smrti. Otravu houbami lékaři nepotvrdili, ale ani nevyvrátili.

Nejsilnější vzpomínku ze srpna 1968 mají však Glozarovi spojenou s cizími vojsky. Při pohřbu jejich syna si totiž naplno uvědomili jejich přítomnost. „Měli jsme pohřeb v kostele a pak na hřbitově. Na pohřeb přišla spousta lidí, dokonce i náměstí v nedalekých Pozořicích, na kterém stojí kostel, bylo plné. Nad námi ale pořád létala vojenská letadla a hučela tak strašně, že jejich zvuk mi v uších zní doteď. V kostele byl jejich zvuk trochu tlumený, ale na hřbitově byla slyšet znovu,“ vypráví Glozarová se slzami v očích.

I když po brněnských ulicích jezdily tanky a nad hlavami lidem prolétávala letadla, Milada stále myslela na smrt svého syna. „V té době jsem nevnímala, co je kolem. Vše pro mě bylo úplně vymazané. Neměla jsem sílu o nějakých vojácích nebo armádách přemýšlet. Věděla jsem akorát, že je to špatně, “ popisuje pocity, které bývalá úřednice prožívala.

Život se utlumil

I přes změnu pořádků způsobenou vojsky, život ve vesnici s více jak sedmi sty obyvateli běžel podobně jako předtím. Oba manželé se shodují, že informací o vpádu vojsk měli málo. Proto nikdo nevěděl, co se stane v příštích dnech a jak by se na náhlé situace měli připravit. „Lidé v Hostěnicích například vyrazili nakoupit něco do zásoby, jenže zásobování obchodu moc nefungovalo. Vedoucí v prodejně dokázal prodej potravin dobře korigovat, aby se dostalo na všechny. Na jednoho byla půlka chleba nebo čtvrtka másla. Zásluhou prozíravého vedoucího se nestalo, že by lidé hladověli,“ vzpomínají Glozarovi.

Podle Františka se ale ve vesnici vlivem okupace změnila atmosféra. „Život v Hostěnicích přešel do útlumu - lidé měli zafixováno, že přišli Rusové. Byli zlomení a v ničem se nechtěli angažovat,“ popisuje. O politiku se prý lidé z vesnice ani nezajímali. „Chodili do práce a z práce. Snažili si zachovat svůj běžný režim, protože se museli starat o rodinu a domácnost,“ dodává Glozar.

I přes to, že pro Glozarovi byl srpen roku 1968 tragický, nikdy necítili nenávist vůči příchozím vojákům. Glozarová vzpomíná, jak za ní pár dní po invazi přišel tajemník hostěnického Národního výboru a zeptal se jí, co si o okupaci myslí.

„On mi řekl: Já bych jim nedal ani napít vody. Odpověděla jsem mu: Já bych jim asi vody napít dala, protože oni zřejmě vůbec neví, kde jsou a z jakého důvodu tu jsou. Jen plní rozkazy, které dostanou. Odpověděl jen: Ty se na to díváš z pohledu matky. Pro tebe to jsou malí kluci. A asi je to tak trochu pravda. Já se prostě nemůžu ihned na někoho koukat s nenávistí,“ uzavírá pamětnice.

  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz