Před strašnickým krematoriem v Praze hoří po obou stranách hlavního vchodu věčný oheň. Obklopen vůní květin a nebožtíků se šourám po levé straně budovy ke vchodu pro zaměstnance, kde mě očekává pan Anděl. Mám domluvenou exkurzi do zákulisí provozu krematoria, kde s konečnou platností mizejí hmotné ostatky člověka, zatímco jeho duše již dávno započala cestu na onen svět.
V malém vestibulu s nefunkčními píchačkami mě vítá vysoký mladý muž, oblečený celý v černém, s širokým úsměvem, jejž lemuje černý plnovous a rovné černé vlasy, vzadu sepnuté do dlouhého copu. Dušan Anděl sem nastoupil v roce 1993 na náhradní vojenskou službu a práce ho natolik zaujala, že tu jako vedoucí technického provozu zůstal dodnes. Shodou okolností se jeho nástup kryje s rokem, kdy z popudu pražského zastupitelstva začala rekonstrukce technického zázemí strašnického krematoria, ale co je mnohem důležitější, je to počátek jakési obrody piety, zlidštění přístupu kremačních zřízenců k lidským ostatkům a celému zákulisnímu dění. Právě na této změně má Dušan Anděl lví podíl.
Vcházíme do rozlehlé potemnělé místnosti, kde je na mechanických márách před monumentálními zavřenými dveřmi připravena rakev čekající na poslední rozloučení. Z odstupu vyhlíží jako velmi luxusní, ve dřevě vyvedená. Při bližším ohledání vychází najevo, že ozdoby jsou pouze kašírka a jen málokteré tělo jde do pece ve skutečně dřevěné schráni a ne jen v truhle z papundeklu.
Dveře se pomalu otevírají a já najednou nahlížím zpoza katafalku do prosvětlené obřadní síně veřejné části krematoria. Jak všichni víme při pohledu z opačné strany haly, právě zde se naskýtá poslední pohled na odjíždějící rakev s naším bližním, než se za ním za doprovodu smuteční hudby definitivně zavřou vrata. Potom zmísta za zavřenými dveřmi, kde se nacházíme, pokračuje úzkou výtahovou šachtou o patro níž, kde se ocitne v rakvičkové čekárně, v jakémsi předpecí, kde už několik nebožtíků čeká na svou fyzickou proměnu. Zde může v klidu polehávat spisovatel Branald vedle posledního bezdomovce z Vltavské, rocker Sahula vedle babičky bez příbuzenstva nebo mafián Mrázek vedle rakve s potracenými embryi a lidskými tkáněmi z nemocnic. Čekárna, kde jsou si konečně všichni rovni.
Na delší straně obdélníkové místnosti jsou po stranách dva čtvercové otvory, zadní vchody do pecí. Za jejich hermetickými dveřmi probíhá ve výhni, tvořené vháněním hořlavého plynu, při teplotě 760–1150 °C vlastní zpopelnění. Ve strašnickém krematoriu se uskuteční až 5 000 žehů za rok. Mezi oběma otvory do pecí je průchod do nejdůležitější místnosti budovy, hájemství „spalovače“ čili obsluhy pecí. Místnost je díky pásu oken pod stropem světlá a vzdušná. Protější stěně vévodí na piedestalu posazené akvárium s želvou. Nevím, zda se jedná o záměr, nicméně pikantní na celé situaci je, že symbol želvy v sobě odpradávna nese poselství nesmrtelnosti, a je tím pádem jediným symbolem (možná nechtěným) v celém krematoriu, neboť se důsledně dbá na to, aby se tu nikde žádné symboly nebo znaky nevyskytovaly. Po otočení o 180 stupňů vyjde najevo, že akvárium tvoří vrchol rovnoramenného trojúhelníku, kde na konci dvou odvěsen stojí hučící pece pokryté nerezovým plechem. Odtud se řídí celý proces spalování, vyhrabává se popel z žároviště a dodatečně se drtí a sype do uren.
Každá pec je obsluhována počítačem a po bližším prozkoumání displeje s informacemi o průběhu kremace (lat. cremare = spálit) vychází najevo, že i na naší poslední cestě nás doprovází operační systém Windows.
Silné a slabé ročníky
Strašnické krematorium je konstruktivistická stavba krychlového tvaru s nádvořím, jež obklopují arkády sloužící jako kolumbárium (úložiště uren nahrazující klasické hroby). Soutěž na tuto budovu byla vyhlášena už roku 1926, a přestože tehdejší mladí architekti zastávající přísná pravidla vědeckého funkcionalismu, kteří se projektu účastnili, by raději viděli krematorium v podobě elektrické centrály, zvítězil klasicistní projekt Plečnikova žáka Aloise Mezery. Dobový tisk stavbu glosoval jako kamennou architekturu s planou monumentalitou, připomínající vně i uvnitř kostel. Krematorium s reminiscencí na kostel bylo tehdy pokrokářům proti srsti, nicméně v roce 1932 je strašnické zařízení uvedeno do provozu.
Já ale dál pokračuji v průzkumu technického zázemí a blížím se přes dvůr k lednici. Tam jsou při teplotě 0–2 °C deponováni nebožtíci, kteří musejí z nějakého důvodu na zpopelnění počkat a kteří ve zvláštních případech, kdy to vypadá, že se celá věc potáhne ještě víc, mají k dispozici mrazák, kde se při teplotě pod -10 °C nikdo nemusí ničeho obávat.
Věkový průměr adeptů na křest žehem se s určitou pravidelností stále mění. Mají na to vliv třeba i historické události uplynulého století. V současnosti jsou například nejsilnější ročníky ze čtyřicátých a dvacátých let, zatímco nebožtíků z let 1930–39 je jako šafránu. „Prostě nejsou mrtví,“ dodává lakonicky Anděl. Stejně jako narození, i mrtví mají své slabé a silné ročníky nebo tužší a křehčí kořínky.
Vracíme se po schodech zpět do horní části provozního zázemí, které je provoněno květinami ze skladu věnců a kde se z konce chodby ozývá nesrozumitelná řeč. Právě tu za účasti celé rodiny, v přísném soukromí probíhá rituální očista albánského muslima, který ještě dnes poputuje autem do své domoviny, aby se tam, pod rodnou hroudou, mohl uložit k věčnému spánku.
O autorovi| PETR KRÁLÍK fotograf, spolupracovník Pátku, kralik.petr@volny.cz
