Ta změna nemohla být snad víc symbolická. 28. října, v Den vzniku samostatného československého státu, nestál Aleš Opata v pozoru v uniformě a s červeným výsadkářským baretem na hlavě. Po více než třiceti letech neměl na programu žádný slavnostní nástup. Místo na Vítkov se vypravil na komorní akci do Motorkářského doupěte v Humpolci. První rozhovor jsme spolu dělali v roce 2018, když funkci přebíral. Přišel v uniformě, držel si distanc, promýšlel každou odpověď. Po čtyřech letech přijel na mašině v civilu, opět vážil slova. Ale když došlo na parašutisty, kteří za II. světové války seskočili do Protektorátu, ožil a v jeho hlasu dostaly prostor emoce. Jako by říkal: „Byli to fakt frajeři.“ I když on sám by to takhle nikdy neřekl.
Lidovky.cz: Kolikrát jste za svoji kariéru měnil pracoviště? Sedm zahraničních misí, škola v Americe, škola ve Velké Británii…
Pokud se to bere jako pohyb v rámci armády, tak asi pětkrát, šestkrát.
Lidovky.cz: Ale obecně jste doma moc nepobyl.
To je pravda. Dohodli jsme se s ženou, že se už nebudeme stěhovat z místa na místo, že zůstaneme na Vysočině. Děti tady měly kamarády, chodily do škol. Já jsem většinu života v armádě dojížděl.