* Forma pomoci pro Afghánistán je terčem časté kritiky. Většina peněz se prý proměňuje v platy cizinců, nákup drahých aut či sídel v Kábulu. A místo aby se pořizovalo zboží dostupné na afghánském trhu, kupuje se v Evropě. Je taková kritika namístě?
Lauferová: Mělo by být určeno, jaká část rozpočtu je na platy zahraničních zaměstnanců a provoz mise a jaká na obnovu v Afghánistánu. Já osobně nevím o organizaci, která by měla přímo nařízeno nakupovat komodity v Evropě.
Pánek: Je třeba odlišit úroveň projektů realizovaných humanitárními a rozvojovými organizacemi, kde je situace docela dobrá, a velké mezistátní a nadnárodní programy, kam my, realizátoři konkrétní pomoci, těžko dohlédneme. Zde by hodnocení spíše příslušelo studii Světové banky.
* Je pravda, že řada velkých agentur „spotřebuje“ desítky procent – některé i kolem poloviny – na vlastní aktivity. Ale nemyslím si, že je jich většina.
Přibík: Pokud jde o platy zahraničních pracovníků, nová auta a pohodlné byty... Ano, to vpravdě existuje. Jako velvyslanec se sídlem v Islámábádu jsem nevěřícně sledoval osoby létající na víkend do Pákistánu. Jakmile se rozkřiklo, že létat už není tolik nebezpečné, byla letadla vždy plná.
Je zahraniční pomoc spíš otázkou svědomí, nebo peněz? Existuje dnes ještě mesiášství, dobrovolnictví či nadšenectví? A jak moc je třeba se uskromnit v tak chudé zemi, jako je například Afghánistán?Lauferová: Nadšení je zcela určitě potřebné, zároveň je třeba si uvědomit, že na sebe bereme určitý závazek s cílem zlepšit situaci v dané zemi. Myslím si, že dobrovolnictví je důležitou součástí mnoha programů, ale po vlastních zkušenostech z Iráku i z Afghánistánu vím, že tyto země potřebují také kvalifikované zahraniční odborníky. Problém je, že takoví odborníci o výjezd do Afghánistánu, který je bude stát přerušení práce, komplikace v osobním životě a bezpečnostní riziko, nestojí. Nevidím jinou možnost než motivaci financemi. Nejsem zastáncem teorie, že do těchto zemí mají jezdit jen nadšenci zadarmo.
* Co se týče platů, vidím velký problém v nepoměru platů zahraničních pracovníků a afghánských zaměstnanců. Nevím, jak přesně snižovat zahraniční platy v bezpečnostně nestabilní zemi, ale jistě bychom se měli zamyslet nad motivací pro afghánské spolupracovníky.
Pánek: Podle mě ještě existuje silné sociální cítění a ochota pomáhat. Je správné, pokud tyto hodnoty mají lidé na prvním místě, ale to neznamená, že by nemohli být za svoji práci rozumně, ne přehnaně, zaplaceni. A chceme-li kvalitní projekty, nemohou stát na dobrovolnících. Životní podmínky si mají lidé zajistit přiměřené, ale takové, aby nemuseli denně bojovat o to, zda na rozpadlém vařiči převaří vodu, v noci budou zahánět hmyz a pro umytí si musí nanosit sami vodu – to je sice romantické, ale z hlediska času dost nehospodárné. Energii je třeba věnovat především své práci. Na převařování vody a starost o technické věci se snadno najdou místní, kteří budou rádi, že dostanou práci.
Přibík: Jak těžko se asi musely probíjet různé nevládní organizace, které přišly skutečně pomáhat! Mesiášství, dobrovolnictví a nadšenectví existovalo vždy a nezmizí ani v budoucnu. Praktická otázka však zní: kde sehnat účinnou lobby, která jejich jménem zajistí nezbytné záruky? Je taková? Je jí snad OSN nebo jiná mezinárodní organizace? Pochybuji. Dá se aspoň dodatečně vytvořit? Nevím.
* Dokážete odhadnout, jaké procento z prostředků určených na pomoc Afghánistánu končí jako položka „vnitřní náklady“ – tedy platy, letenky, diety?
Lauferová: To je různé v případě OSN, národních programů, mise ISAF i humanitárních organizací.
Kolik je v této chvíli průměr, přesně nevím, odhadovat jej nechci. Pánek: V Člověku v tísni rozdělujeme náklady na nepřímé (ty se netýkají přímé realizace pomoci), které se obyčejně pohybují kolem 4–5 %. Dále na náklady operační, spojené s řízením a dohledem, to je většina nákladů v místě, což je dalších 10–15%. Liší se to ale podle země, projektu atd. A pak jsou to náklady přímé realizace, kam ale mohou patřit také například platy učitelů, zdravotníků, stavebních dělníků a samozřejmě materiál, stavby, potraviny či sazenice atd…
Na druhé straně je asi pravda, že existují velké agentury, často to nejsou neziskové organizace, kde je procento, které skutečně „pomáhá“, děsivě malé. To je však především odpovědnost velkých dárců – tedy států, EU a OSN –, aby kontrolovali, jak je pomoc, kterou financují, realizována. A aby vybírali, komu prostředky svěří. A to se týká i afghánských partnerů.
Přibík: Neodvažuji se to odhadnout. Zabýval jsem se víc představou, jak se chovají zástupci firem, které se v zákulisí rvaly o zakázky za desítky či stovky milionů. Nepodněcovaly rovněž korupci, za kterou má teď veškerou zodpovědnost nést vláda prezidenta Karzáího?
***
Téma o pomoci Afghánistánu vzniklo za pomoci občanského sdružení Berkat a za finanční podpory ministerstva zahraničí ČR
