Je to asi týden, co se v Moskvě sešli prezidenti Arménie a Ázerbájdžánu, Serž Sarkisjan a Ilcham Alijev, aby spolu s představiteli Minské skupiny OBSE pro urovnání karabašského konfliktu (tj. představitelem Ruska, USA a Francie) jednali o tom, co s Náhorním Karabachem. O den později se oba jihokavkazští prezidenti sešli s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Toto jednání bylo podle ruské strany „velmi konstruktivní a byly na něm prodiskutovány sporné problémy“. Pokud jde o nějakou regulaci zamrzlého konfliktu, k žádnému přelomu nedošlo. To se ostatně dalo čekat.
Na válku v Náhorním Karabachu nejspíš už svět zapomněl, stejně jako na něj skoro zapomněla i česká veřejnost. Patřím k těm několika „nadšencům“, kteří zapomenout nedokážou. Nedávno jsem byla v Ázerbájdžánu, mluvila jsem s mnoha uprchlíky - nebo vyhnanci - z Náhorního Karabachu. Pořád mi to leží v hlavě a nejspíš bude ležet i nadále. V osmimilionové zemi žije na milion uprchlíků, už to mi připadá strašlivé. A je dost trýznivé poslouchat lidi, kteří víc než patnáct let žijí v provizorních podmínkách a sní o návratu domů. Přitom vůbec nevědí, zda ten domov, tedy jejich někdejší dům, ještě existuje.
Několik uprchlíků, se kterými jsem mluvila, pochází z Agdamu, ležícího přímo u nových „hranic“. Agdam se však proměnil v město duchů, jak mi vyprávěl kamarád, který se tam před několika lety dostal. Skoro nikdo tam nebydlí, a domy, které nesrovnala se zemí válka, se postupně rozpadají. Podobně je tomu se Šušou, městem, jež bylo chloubou Ázerbájdžánců: víc než polovina domů není obydlená a mění se v ruiny.
Jak by se ovšem dal karabašský konflikt urovnat, „uregulirovať“, jak se říká rusky, si nedovedu dost dobře představit. Mezinárodní společenství ústy OBSE už na začátku devadesátých let rozhodlo, že Arménie musí vyklidit okupovaná ázerbájdžánská území. Kromě autonomní oblasti Náhorní Karabach totiž Arménie okupuje ještě řadu ázerbájdžánských okresů, a právě ty má vyklidit. A teprve potom se bude jednat o statutu Náhorního Karabachu, o tom, zda má dále patřit do Ázerbájdžánu, kde leží, zda má připadnout Arménii, anebo získat nějaké úplně autonomní postavení. Arménie sice musí podle mezinárodních usnesení obsazená území vyklidit, jenže to za víc než patnáct let neučinila a zjevně učinit nehodlá. Když jsem si přečetla o moskevském setkání prezidentů s představiteli Minské skupiny, najednou jsem se polekala. Samozřejmě bych si přála, aby z Agdamu a Šuši znovu byla kvetoucí města s národnostně smíšeným obyvatelstvem, jak je na Kavkaze zvykem. Jenže: je to vůbec ještě možné? Dají se odpustit křivdy? Dokážou ti lidé ještě společně žít? A hlavně: je možné něco změnit bez násilí?
Nešťastný pokus změnit postavení svévolně „samostatné“ Jižní Osetie učinil loni v létě gruzínský prezident Saakašvili. Výsledkem byla ruská okupace. Není lepší nechat spící konflikty spát? A na druhé straně - má se násilníkovi dát za pravdu a nechat mu, co uloupil? Asi mi to hned tak z mysli nezmizí...
***
Není lepší nechat spící konflikty spát? A na druhé straně - má se násilníkovi dát za pravdu a nechat mu, co uloupil?
