Již z cestopisu Milion od benátského kupce Marka Pola (vyšel koncem 13. století, u nás kolem roku 1400) se Evropa dozvěděla o divech a bohatství východní Asie.
Největší ohlas pak vzbudily zprávy o Indii, odkud se do Evropy dovážely perly, drahokamy, drogy a zejména koření, v té době tolik oblíbené (například v polovině 14. století stál v Praze cent – přibližně 60 kilogramů – pepře tolik, co menší dům). Křesťanští kupci se však do Indie dostávali zcela výjimečně. Muslimští panovníci, ovládající průchozí země, vydělávali na clech a jiných poplatcích za tranzit zboží až 40 procent jeho ceny, a tak si svůj monopol bedlivě hlídali.
Evropské panovníky hnětlo, že „křesťanské“ peníze plynou do kapes „nevěřících psů“, jenže vojenské úspěchy Turků od konce 14. století nedávaly naději na příznivý obrat poměrů ve východním Středomoří.
Učené knihy tehdejší doby však naznačovaly možnost dosažení Indie po moři, nahrával tomu i průběžný rozvoj astronomie a námořní navigace (jak se například orientovat na jižní polokouli, kde nelze pozorovat nejpoužívanější vodítko mořeplavců – Polárku –, neboť mizí za obzorem?).
A tak v 15. století začaly první portugalské výpravy do končin dosud považovaných za obydlí obrů, kentaurů a jiných netvorů. K plavbám do rovníkových oblastí západní Afriky, kde „Slunce pálí tak, že se tam nedá žít ni na souši, ni na moři“.
Na jaře roku 1487 je jednou z takových výprav pověřen správce královských skladišť v Lisabonu a jeden z nejlepších teoretických geografů své doby Bartolomeo Diaz. Se dvěma padesátitunovými karavelami a o něco větší spižírnou (poprvé výpravu doprovází zásobovací loď) měl prozkoumat pobřeží na jih od zatím dosažené výspy – ústí řeky Kongo.
Tam dorazil v srpnu a pokračoval dál na jih, přičemž cestou postupně vysadil šest europeizovaných Afričanů vybavených zlatem, stříbrem, kořením a jinými komoditami na ukázku, o jaké zboží mají Portugalci zájem.
Po vysazení posledního emisara v zálivu sv. Heleny se lodě dostaly do prudké bouře. Třináct dní – navzdory maximálně skasaným plachtám – s nimi vichr házel jako se skořápkami a zahnal je daleko na jih. „A poněvadž byly lodě malé a moře studenější a jiné než u Guineje ... považovala se posádka již za mrtvou.“
Diaz tedy zamířil zpátky na severovýchod a 3. února roku 1488 přistál v zálivu Mossel (asi 370 km východně od dnešního Kapského Města). Zde při incidentu zastřelil jednoho domorodce kuší. Potom plul dál na východ, až dospěl k zálivu Alagoa, za nímž se břeh stáčí k severovýchodu. Teprve z toho usoudil, že jde o pobřeží východní, a že tedy obeplul jižní cíp Afriky. Za dalším mořem už je Indie. Byl by se do ní odvážil sám, i bez své plovoucí spíže, která zůstala kdesi vzadu, ale posádky pod hrozbou vzpoury odmítly plout dál. Když pak při návratu míjeli svůj nejzazší padrăo (kamenný „majáček“), „vzpomněl si na všechna nebezpečí hrozící při plavbě jemu i všem jeho lidem ... a Bůh mu pak ani nedopřál, aby se splnění svého snu dočkal...“
Při návratu narazil na zdecimovanou třetí loď, přeložil z ní zbytek zásob, a potom ji spálil. V prosinci 1488 se vrátil do Lisabonu a oznámil svůj výsledek Manuelovi I. Ten pak s vidinou bohaté Indie Diazův název nejjižnějšího cípu země, který za bouře spatřil – Cabo tormentoso (mys Bouřlivý) – přejmenoval na mys Dobré naděje.
Král však jeho čin moc neocenil, vadilo mu, že nedosáhl Indie rovnou a za stejné peníze... Když Diaz pochopil, že další výpravě velet nebude, doporučil k ní Vasco da Gamu. Radil mu i při stavbě a vystrojování lodí i výběru předmětů směnitelných za koření Východu.
Vasco bez Diaze vyplouvá v létě 1497. Během druhé výpravy, roku 1500 pod Cabralem, se Diaz coby kapitán jedné z jeho lodí utopí při bouři právě u „svého“ mysu Bouřlivého alias Dobré naděje. Cabral vzápětí omylem objeví Jižní Ameriku.
