KOLÍN NAD RÝNEM Raději si odložte, je tam docela teplo, nabádá nás instruktor Hervé Stevenin. Vstupujeme do haly s bazénem, na jehož hladině se vznáší velký dutý válec s nápisem ESA. Hned u vchodu si musíme obout ochranné návleky.
Jsme v Centru evropských astronautů Kolíně nad Rýnem, které provozuje Evropská kosmická agentura. Budoucí cestovatelé do kosmu se tady připravují na svůj pobyt na Mezinárodní kosmické stanici. Vycvičili tu už přibližně 70 astronautů, vedle Evropanů tady trénují rovněž Rusové, Japonci a Kanaďané.
Exkurze pro skupinu českých novinářů začíná v bazénu, kde se astronauti seznamují se stavem beztíže. Ve vodě tu nacvičují základní pohyby, které musí zvládnout při výstupech do volného kosmu. Tedy při údržbě a případných opravách stanice nebo při instalaci vědeckých experimentů, které mají být vystaveny vlivu okolního prostředí.
Bohužel tu dnes trénink neprobíhá, takže si musíme vystačit s výkladem instruktora, který má tuto část výcviku na starost. Hned v úvodu přiznává, že evropští astronauti jezdí trénovat především do Laboratoře s neutrálním vztlakem (Neutral Buoyancy Lab) v Houstonu, kterou provozuje NASA. Mají tam šestkrát větší bazén, do něhož se vejde model celé kosmické stanice. V Kolíně si musí vystačit s několika moduly a cvičnými průlezy.
Největší chloubou je kopie evropské laboratoře Columbus, jejíž originál je součástí kosmické stanice od roku 2008. To je zmíněný válec na hladině, který se při tréninku pochopitelně ponoří pod hladinu. Válec je sice prázdný, ale vnější stěny se do posledního šroubu a úchytu podobají originálu na oběžné dráze.
První kroky v bazénu „V Houstonu mají pořád plno, proto jsme se před deseti lety rozhodli postavit vlastní zařízení, kde se naši astronauti naučí základy: pohybovat se v beztížném stavu, zapínat karabiny, zacházet s nářadím a podobně,“ vysvětluje Hervé Stevenin. „Pak se s tím v Houstonu nemusejí zdržovat a zvládnou tamní výcvik rychleji,“ dodává. Sebe a další kolegy z evropského bazénu přirovnává k rodičům, kteří naučí své děti chodit a pak je vyšlou do světa.
Bazén v Kolíně je hluboký 10 metrů, voda v něm má teplotu 29 stupňů Celsia a vzduch kolem ještě o stupeň víc. To aby astronauti při několikahodinovém tréninku neprochladli. Na rozdíl od amerického bazénu si tady neoblékají celý skafandr - prý by vyšel moc draho. Vezmou si jen dýchací přístroj, rukavice, jednodušší napodobeninu kosmické obuvi a postroj s lanem, kterým se uchytí k madlu na stěně modulu.
Právě lano je klíčovou záležitostí, v kosmu na něm doslova visí život astronautů. „Není jednoduché zapnout karabinu jednou rukou, natož v tlusté rukavici,“ předvádí Hervé Stevenin, zatímco se souká do postroje.
Před samotným tréninkem musí astronauti nejprve získat potápěčskou licenci. Pak absolvují týdenní teoretické školení a trénink s vybavením „na sucho“. Teprve potom mohou do bazénu. V něm probíhá výcvik ve dvojicích a nechybí při něm ani nácvik nečekaných situací. „Například se domluvíme s jedním ze dvojice, aby v určitém okamžiku začal předstírat ztrátu vědomí. Pak vyhodnocujeme, jak se druhý astronaut zachoval a situaci vyřešil,“ popisuje instruktor záludnosti výcviku.
Na konci týdenního tréninku přijde zkouška. Na ni si astronauti musí připravit protokol s přibližně 170 až 200 kroky, které je během simulovaného výstupu do volného kosmu čekají. Instruktor jim během zkoušky postupně čte protokol do sluchátek a astronauti přesně podle něj postupují - když si některý důležitý krok zapomněli napsat, mají smůlu. Po úspěšném zvládnutí zkoušky dostanou certifikát - a hurá do Houstonu.
Létající šroubováky Výcvik kosmických procházek se ovšem týká jen části astronautů, které tento úkol čeká i v reálu. Rutinnější činností je údržba samotného chodu stanice a provádění vědeckých experimentů.
Přesouváme se proto do sousedního hangáru, kde nás čeká několik specializovaných místností, a především obří válce s kopiemi interiérů některých modulů kosmické stanice. Vše v měřítku jedna ku jedné.
Vlaboratoři biologických experimentů se astronauti učí nazpaměť každý krok pokusů, které je na stanici čekají. Nacvičují například, jak budou ve stavu beztíže pěstovat rostliny, buněčné kultury nebo krystaly ve speciálních boxech, v nichž lze simulovat různý tlak, teplotu a vlhkost.
Nesmí přitom zapomenout připevňovat si veškeré nástroje pomocí přezek či suchých zipů ke stěnám stanice nebo zabudovaného vybavení. Jinak jim začnou poletovat kolem hlavy.
Na dalším stanovišti se astronauti pomocí joysticku učí ovládat robotické rameno. To tady ovšem chybí, místo něj ovládají jen virtuální rameno na obrazovce počítače. Kolega však na vlastní kůži zjišťuje, že práce s joystickem vyžaduje citlivé pohyby a bez tréninku to není žádná legrace.
Další, téměř prázdné místnosti dominuje zvláštní zařízení se dvěma pedály a spoustou kabelů a hadiček. Dozvídáme se, že stejný přístroj mají astronauti na stanici, cvičí na něm a přitom jim přístroje monitorují činnost plic, srdce a cév. V kosmu ovšem není žádný laborant, který by zařízení ovládal, takže se to musí naučit sami.
Vedle toho se astronauti pochopitelně učí zorientovat se v samotném modulu. Má průhlednou podlahu složenou z oddělávacích plexisklových dlaždic. Pod nimi vedou různé kabely a rozvody: elektřina, chlazení, ventilace a podobně.
Pokračování na straně 31
Dokončení ze strany 29
V reálu je ale podlaha z hliníku,“ poučuje nás instruktor Frank Lautenschlaeger. Jednoznačnou odpověď na to, proč není průhledná podlaha i na stanici, ale nedostáváme. Nejspíš prý proto, že je hliník pevnější. Ve dvojčeti Columba se astronauti pochopitelně učí také zacházet s počítači a ovládacími panely. Pro laika je to jen nepřehledná změť grafů a čísel na několika obrazovkách a spousta tlačítek. Náš obdiv k astronautům zase o něco vzrůstá.
Cestou na další stanoviště nás zaujme malá kopule krčící se mezi obřími válci modulů kosmické stanice. Je to tréninková kabina ruského Sojuzu - nejčastějšího dopravního prostředku evropských astronautů. Prohlížíme si tlačítka v azbuce a dozvídáme se, že se všichni evropští astronauti učí ruštinu, která je vedle angličtiny oficiálním jazykem kosmické stanice.
Náš průvodce Jules Grandsire z tiskového střediska ESA nám předvádí, že cesta na oběžnou dráhu není žádná legrace - kabina se na špici rakety před startem natočí tak, že astronauti na svých malých sedačkách v podstatě leží s nohama vzhůru. Pak se na vlastní oči přesvědčujeme, že to, co jsme dosud slýchali jako anekdotu, je realitou: nezbytnou součástí Sojuzu je skutečně „dálkové ovládání“ v podobě zhruba půlmetrové tyčky. S její pomocí astronauti ovládají dotykové obrazovky před sebou. Když se opřou do sedačky (a při letu vleže jim nic jiného nezbývá), rukama na panel nedosáhnou.
Náklaďák a popelnice v jednom Přesouváme se k modelu další chlouby Evropské kosmické agentury, nákladní lodi ATV (Automated Transport Vehicle). Slouží pro zásobování kosmické stanice vodou, vzduchem, palivem, potravinami a veškerým vybavením od oblečení po náhradní díly. Celkem může přivézt pět tun nákladu, do nádrží se vejde například 100 kg kyslíku a 840 litrů vody.
Vedle zásobování slouží ATV také ke zvedání stanice na vyšší oběžnou dráhu, protože samovolně klesá. Ke zvedání slouží zážehové trysky ATV.
Model lodi nás zaujme už zvenčí - je potažen bílou tkaninou. Stejná látka pokrývá loď i na oběžné dráze. „Trup má tendenci se přehřívat, proto má tkanina bílou barvu. Navíc se skládá z několika vrstev a slouží jako ochrana před mikrometeority,“ vysvětluje instruktor Lionel Ferra.
U stanice kotví loď půl roku, postupně se zaplní odpadky a s nimi pak v atmosféře shoří. „Větší části modulu, například kotvicí zařízení, se úplně nespálí. Proto míří do Tichého oceánu, aby nikoho neohrozily,“ pokračuje Lionel Ferra ve výkladu. První loď ATV s názvem Jules Verne startovala v březnu 2008, její následovník Johannes Kepler poletí v únoru příštího roku. Při vývoji lodi se ESA musela rozhodnout, zda použije ruský, nebo americký kotvicí systém. Rozhodla se pro ruský, takže loď na kosmické stanici parkuje u ruského modulu Zvezda.
Proto v Kolíně nad Rýnem mají také jeho dvojče. V jeho interiéru si prohlížíme další ovládací panely s nápisy v angličtině a ruštině. Na malé obrazovce sledujeme simulaci parkovacího manévru ATV u stanice. Díky laserovým naváděčům probíhá zcela automaticky, ale astronauti přesto kontrolují, zda přibližování postupuje podle plánu. V nouzi by museli manévr ručně přerušit.
Po úspěšném zakotvení se otevře úzký průlez a můžeme se vydat do útrob lodi. Boční stěny pokrývají látkové šuplíky se zásobami. V reálu jsou i na podlaze, my ovšem chodíme jen po jejich fotografiích - na rozdíl od obyvatel kosmické stanice se kolem nich nemůžeme vznášet.
Můžeme si prohlédnout i zadní část lodi, kde jsou uložené nádrže s vodou, kyslíkem, dusíkem a palivem. Astronauti v kosmu sem přístup nemají, protože tato část není natlakovaná. Plyny a kapaliny přečerpávají pomocí hadic.
Zaujme nás především kovový kbelík na vodu. Pod jeho poklicí se ukrývá igelitový pytel, do něhož se tankuje voda z nádrže. Po spotřebování vody kbelík slouží jako toaleta. Její obsah se pak načerpá zpátky do nádrže a nakonec shoří v atmosféře s ostatním odpadem. „Hlavní je nepoplést při čerpání hadičky,“ předvádí nám s úsměvem systém Lionel Ferra.
Voda se na stanici částečně recykluje, ale k plnému pokrytí spotřeby to zatím nestačí. Jako perličku instruktor dodává, že se Rusové a Američané dodnes nedohodli na jednotném postupu dezinfekce vody. Američané používají jód, Rusové stříbro.
Nyní v ESA probíhají studie, jakým způsobem by bylo možné přestavět ATV na návratovou loď ARV (Automated Return Vehicle), která by na stanici vozila nejen zásoby, ale i lidské posádky. První testovací let takového modulu připadá podle Ferry v úvahu nejdříve v roce 2017.
To, zda k tomu nakonec dojde, bude ale spíš politická než technická otázka. Pokud vedení ESA po domluvě s ostatními partnery projekt schválí, budou mít evropští astronauti za pár let o jedno tréninkové stanoviště víc.
lidovky.cz
Další fotografie najdete na www.lidovky.cz/veda
