SAMIZDAT
Proč ne? Máme-li po ruce vhodný blok a raději tužku než pero, abychom mohli gumovat, můžeme začít: co si přejeme, co nechceme ... Je dobré mít vedle sebe text nějaké osvědčené ústavy, abychom nic podstatného nevynechali. Co nakonec svedeme, nemůže být přece úplný nesmysl – přinejhorším dáme dohromady ústavu lepší, než je ta, která u nás platí. Jakákoliv „vedoucí úloha“ je totiž popřením samé podstaty ústavnosti – asi jako když za vyladěný klavír usedne hráč s boxerskými rukavicemi: slyšíme ho, ale hudba to není.
Pochybnosti se začnou vkrádat, vzpomeneme-li na Anglii. Jak si pořídili ústavu tam? Angličané mají přece ústavu nepsanou a většina z nich si na tom zakládá.
Angličané ústavu nikdy psát nezačali, protože ji dělali a dělají pořád – asi jako po staletí ošetřují ten svůj zatraceně dokonalý trávník. Čím je ústava lepší, to znamená lidem prakticky užitečnější, tím méně ji lze „udělat“: opravdu dobrá ústava není tvořena, nýbrž jen jaksi – odkrývána. Je skoro samovolným plodem poměrů, které jsou ústavnosti příznivé. Totiž poměrů, které určují lidé, pro něž je svoboda spíše povinností ustavičně ji prosazovat a bránit v malých i velkých věcech než právem. A kteří přitom dokázali zařídit, aby tato obrana nemusela být hrdinským činem, ale aby ji bylo možné rozložit do co možná dílčích konkrétních úkolů.
Přenesme se tedy raději přes kanál, protože na kontinentě je nám všechno srozumitelnější: tady je přece zvyklostí ústavy sepisovat a slavnostně je vyhlašovat. Avšak zanechme všech nadějí: kde je ústava k něčemu, tam je to podobné jako v Anglii, to jen my o tom víme tak málo, protože máme tak málo zkušeností s právním státem.
Ústavní text se nestane ústavou proklamacemi a deklaracemi, i kdyby byly sebestřízlivější, sebedemokratičtější a zbaveny všeho ideologického, propagačního a agitačního balastu. Ústava není dobrá nebo špatná podle toho, co všechno v ní je, či není, co postuluje, či vylučuje. Dobrá ústava odpovídá méně na otázky typu „co“ než na otázky „jak“: jak zajistit, aby občané měli možnost zásady ústavy prosazovat, jak zaručit takový její výklad, který i ve změněných mocenských konstelacích zachová její smysl, jejího ducha? Ústavní text se stane ústavou, bude-li pod ochranou práva, bude-li působit v právním státě. K určitému dni lze vyhlásit ústavu, nikoli však právní stát, v němž právo je nad státem i se všemi jeho představiteli a funkcionáři. Takový stát je ale až složitou výslednicí vyspělé právní a politické kultury společnosti. Ústavě, která nepůsobí v právním státě, hrozí, že se stane kusem papíru, i když naslibovala hory doly.
