Mnoho měsíců zuřící polemika o tom, zda nakonec bude, či nebude stát Kaplického blob v Praze na Letné, dospěla do další fáze. Ministr kultury Jehlička, dříve vášnivý zastánce stavby, prohlásí, že „chobotnice“ nebude. Den nato si slavný architekt dupne: A bude a bude. A za ním se usmívají socialisté v čele s exministrem Jandákem a horlivě přikyvují.
Celý spor, zda bude Národní knihovna v nové budově za čtyři miliardy, nebo v Klementinu, je přitom naprosto zbytečný. Česko žádnou Národní knihovnu nepotřebuje! Stačí vyjít z jednoduché matematické úvahy: když je Čechů deset milionů a knih v Národní knihovně také, proč by nemohl mít každý jednu doma a vzájemně si je vypůjčovat? Budou-li přibývat rychleji, dobrovolníci by jich mohli dostat i víc. Pokud by některý z moudrých a osvícených politiků zaštítil toto řešení, jeho originalitou bychom si ve světě vydobyli ještě větší pozornost než stavbou světoznámého architekta.
Pokračování na straně 8
Národní knihovna je zbytečná
Dokončení ze strany 1
Kromě toho by tahle varianta přinesla i mnoho dalších pozitivních aspektů: nejen zvýšení zájmu Čechů o čtení a kulturu obecně, ale i větší celonárodní sepětí, zvýšení porodnosti, zlepšení výkonu ekonomiky a tím i hrubého domácího produktu a vůbec rozšíření dobré nálady v zemi.
Návrh tedy zní: každý z obyvatel Česka včetně novorozenců by dostal do dlouhodobé správy jednu z knih Národní knihovny, o kterou by se musel řádně starat. Pojďme si bod po bodu probrat, jak by celý systém mohl fungovat a co vše by mohl zemi přinést.
Kdo nemá knihu, není Čech Seznam všech knih a jejich správců by pochopitelně „visel“ na webových stránkách Národní knihovny, ta by jako instituce mohla značně zeštíhlet. Každý, kdo by měl zájem o konkrétní titul, by si ho zkrátka zadal do vyhledávače a zobrazilo by se mu jméno, adresa a kontakt na správce knihy. Argumenty odpůrců, že by tak stát měl přehled o všech občanech, lze snadno odbýt tím, že už ho beztak dávno má. Zájemce by se pak se správcem knihy spojil a dohodli se na návštěvě s výpůjčkou.
Zájem o čtení knih by v sobě bezpochyby objevili i ti, kteří v životě přečetli maximálně slabikář, a to jen proto, že to bylo povinné. I mezi nimi je totiž řada lidí, kteří jsou osamělí a stojí o navázání přátelství či partnerského vztahu. Záminka setkání u příležitosti vypůjčení knihy by mohla být ideální příležitostí i pro zatvrzelé stydlíny. A když už by zájemci byl opatrovník knihy sympatický, musel by si ji přece přečíst, aby se napříště měli o čem bavit.
Kromě toho jsou v Národní knihovně i díla, která se nepůjčují domů, ale lze jimi listovat pouze na místě. V takových případech by dlouhodobý majitel knihy zkrátka vpustil zájemce do svého obývacího pokoje a nechal ho číst. Pokud by šlo o obzvlášť tlustý svazek, návštěva by se mohla protáhnout až na několik dní a nocí. Kdyby se jednalo například o vdavekchtivou svobodnou držitelku knihy a obdobného zájemce, nemuselo by zůstat pouze u čtení. Natalita v Česku by tak mohla po devíti měsících od spuštění projektu strmě stoupat.
Existuje samozřejmě varianta, že by si zájemce a vypůjčovatel přes zájem o stejnou knihu vzájemně nevyhovovali. Pak by z toho ovšem česká ekonomika profitovala ještě více než z cestování za knihami. Vždyť například cestování zájemce z Aše do Ostravy pro sebrané spisy Václava Klause by přineslo nejen cestovatelský a socializační zážitek pro zájemce samého, ale i nezanedbatelné příjmy pro českou ekonomiku. Stačí si spočítat, kolik by stát vydělal na daních na prodeji benzinu či na cestování vnitrostátními linkami, a k tomu si přidat i ostatní náklady zájemce: spotřebované jídlo, alkohol, cigarety. No a pokud by si při čtení knihy zájemce s držitelem nevyhovovali, tak i za hotely, penziony či kempy.
Měl-li by žádanou knihu v držení třeba kastelán hradu či zámku, mohlo by si ministerstvo kultury připočítat i procenta z utrženého vstupného a dobrý pocit, jak občanstvo dokázalo přesvědčit k poznávání národních památek.
Jeden svazek každému, ty nejvzácnější politikům!
Z ušetřených čtyř miliard za stavbu blobu by stát mohl dotovat cesty za knihami sociálně slabších občanů, podobně jako jim dává sociální dávky. V takovém případě by ani Vítězslav Jandák s Jiřím Paroubkem jistě nemohli nic namítat.
Zbývalo by už vyřešit pouze otázku, kdo by měl v držení nejcennější svazky, jako je například Vyšehradský kodex. Ideální variantou by bylo, kdyby si tyto knihy předávali volení zástupci lidu, tedy politici. Nejen že by propůjčení drahocenného svazku dodávalo jejich funkci jistou důležitost, ale lidé by navíc měli příležitost je navštívit v jejich příbytcích a kromě formalit ohledně výpůjčky knihy probrat i jejich práci, což by mohlo přispět i ke zvýšení zájmu o politiku a zlepšení její kultury.
Pozitivních efektů, které by mohlo výše popsané řešení přinést, lze jistě ještě najít spousty. To už ovšem nechme politikovi, který bude ochoten se této hrubě načrtnuté ideje ujmout. Nemusí se bát veřejného zostouzení či obviňování médii z populistického navrhování absurdit. Podobné námitky lze jednoduše smést ze stolu, stačí poukázat na debatu o stavbě knihovny, a je z obliga.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| PETR KOLÁŘ, redaktor LN
