Před třiceti lety bylo v Polsku legalizováno odborové hnutí Solidarita, které v 80. letech výrazně přispělo k pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Proč podobně masové hnutí odporu nevzniklo také v Československu?
Říkal se u nás v osmdesátých letech i takovýhle vtip: „Jdou dva nazí chlapi po ulici, který z nich je Polák? – No přece ten, který má v zadnici pavučinu!“ Ač se to nemá dělat, hlavně mladší generaci je asi třeba tuto anekdotu dovysvětlit. Nenaráží, jak by se mohlo zdát, na nějakou polskou „homofobii“, ale na nižší životní úroveň v Polsku ve srovnání s relativně blahobytným normalizačním Československem. Má však dodnes velkou vypovídací hodnotu, neboť odráží vztah tehdejší české společnosti k jejím severním sousedům. Ta velmi snadno přijala za své našeptávání letitých stereotypů (obratně zesilované komunistickou propagandou), že Poláci jsou nešikovní flákači, kteří dovedou jen kšeftovat a když jde do tuhého a je třeba „máknout“, začnou dělat „bordel“. Že jsou to vlastně takoví „bílí cikáni“. Když pak začal režim zdejší „úpravy cen“ či jiné spotřebitelské nepříjemnosti zdůvodňovat i odkazy na „situaci v Polsku“, nemohla polská Solidarita počítat s tím, že by se v Československu dočkala masové popularity.
Masivní popularitě (spíše skrytému fandění) se u nás těšila jen ve vybraných kruzích, mezi disentem, částí inteligence, u části věřících. V disentu vyvolal zrod Solidarity pochopitelně velké naděje, ale znamenal též velkou výzvu: když oni dosahují masových počtů, proč ne my?!
Diskuse v rámci Charty 77, zahnané režimem do společenské izolace, o vhodné strategii a taktice, jak tuto bariéru prolomit, však vzniku polského masového hnutí předcházela. Klíčový text celé debaty, Bendova Paralelní polis, je z roku 1978. „Mravní postoj byl postulován abstraktně a bez vytyčení nějaké pozitivní náplně a směru působení,“ napsal Václav Benda a navrhl proto „postupné vytváření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce tam, kde to jde“. „Spojuje nás přesvědčení, že suverenity a demokracie v Polsku lze dosáhnout, a nejsprávnější cestou k tomu je vytváření samosprávných společenských institucí nezávislých na vládě,“ deklaroval však již rok před Bendou polský samizdatový časopis Głos.
Opozice ve změklém totalitarismu Vida, zase nás Poláci předběhli, dalo by se zavtipkovat, ale pátrání po tom, kdo má patent na „paralelní polis“, postrádá valného smyslu. Tato idea, byť pod různými názvy či přítomná jen implicitně, tvořila od sedmdesátých let integrální součást takřka každé disidentské strategické úvahy, a to snad ve všech zemích východního bloku. Naprosto logicky. Sovětské režimy se od padesátých let přece jen trochu „mírnily“: zůstávaly totalitní v tom smyslu, že vládnoucí státostrany nadále řídily a ovládaly veškeré aspekty života společnosti, avšak „provozní praxe“ měla své mezery a teror nebyl zběsile masový, nýbrž jen selektivní. V tomto „změklém totalitarismu“ se už dalo cosi podnikat, byť to vyžadovalo velkou odvahu, rezignaci na jakoukoliv kariéru v rámci oficiálních struktur a vystavení se různým formám šikanování a perzekuce, propíchnutými pneumatikami u automobilu počínaje a kriminálem konče.
Zjednodušený výklad praví, že Poláky k masovému odporu prostě dohnala bída, zatímco u nás měli lidé pořád co ztratit, a tak radši drželi jazyk za zuby. Pokud by ale tato teorie byla pravdivá, musela by masová odborářská opoziční hnutí vzniknout i jinde než v Polsku, určitě v Rumunsku a hlavně v Sovětském svazu. Jak však takový pokus dopadl v „zemi, kde zítra již znamenalo včera“, popisuje Pavel Tigrid v knize Dnešek je váš, zítřek je náš, věnované dělnickým revoltám v komunistických zemích. „Na počátku roku 1978,“ uvádí Tigrid, „vytvořilo více než dvě stě dělníků v několika sovětských městech Nezávislou odborovou organizaci pracujících Sovětského svazu. Oznámila to 28. ledna na tiskové konferenci v Moskvě a v přítomnosti zahraničních novinářů skupina pěti sovětských dělníků, vedená bývalým horníkem z Donbasu Vladimírem Klebanovem. Skupina dokonce vypracovala podrobné stanovy organizace a poslala otevřený list Mezinárodnímu úřadu práce v Ženevě. KGB nelenila: Klebanov a druzí byli zatčeni, někteří z nich zavřeni do speciálních psychiatrických klinik smutné proslulosti, jiní žalářováni a soustavně pronásledováni.“ Dopadli tedy podobně jako řada disidentů u nás, byť míra represe byla přece jen o stupeň silnější.
A Rumunsko? V srpnu 1977 se proti režimu vzbouřilo na třicet tisíc horníků v údolí řeky Jiu. Vzpouru musel osobně uklidňovat sám „génius karpatského prostoru“ Nicolae Ceausescu, a když se mu to s pomocí několikahodinového proslovu a planých slibů podařilo, odjel a do díla se dala policie.
Dosti to připomíná polský prosinec 1970, kdy režim krvavě potlačil dělnické nepokoje na baltském pobřeží, avšak v Polsku dosavadní první tajemník Władysław Gomulka padl a na jeho místo nastoupil Edward Gierek. V lednu 1971 dokázal dělníky zpracovat svým nechvalně proslulým „Pomůžete?“ (ve smyslu „mně, novému prvnímu tajemníkovi, odstranit nedostatky a deformace“). Bylo to naposled, co se polští dělníci dali nachytat. Ale i oni se museli párkrát pěkně spálit, než získali historickou zkušenost, kterou pak zúročili v létě 1980.
Polský zlom: červen 1976 Nespokojenost se sociálními podmínkami tedy mohla působit jako roznětka vzpoury, sama o sobě však v komunistických režimech nikdy nevyústila v něco trvalého. I v samotném Polsku přinesl zlom až červen 1976, kdy po zvýšení cen propukly stávky, především v Radomi a ve varšavské továrně na traktory Ursus. Ozbrojené složky sice nakonec stávky zpacifikovaly, ale zvýšení cen bylo odvoláno. Následovaly však perzekuce dělníků.
„Zároveň došlo k vystoupení polských intelektuálů protestujících proti teroru použitému proti účastníkům červnových událostí. Dne 23. září 1976 povstal Výbor na obranu dělníků, který si uložil za cíl poskytovat hmotnou, právní a lékařskou pomoc obětem represe a jejich rodinám. Uložil si za cíl zmobilizovat odhalením pravdy o červnových událostech široké veřejné mínění a jeho prostřednictvím dosáhnout propuštění všech uvězněných dělníků. Právě akce pomoci dělníkům postiženým represemi po červnových událostech se stala činitelem, který prolomil nedůvěru mezi těmito dvěma společenskými skupinami, mezi dělníky a intelektuály. Stala se základem nového svazku. Svazku, který se stal garantem procesu obnovy v Polsku. Tak se zrodila Solidarita,“ napsal v Tygodniku Solidarność v červnu 1981 Zbygniew Romaszewski, člen Výboru na obranu dělníků, aktivista Solidarity, dnes místopředseda Senátu.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Dosud oddělené sociální skupiny – dělníci a inteligence – se tak začaly spojovat v jeden dělný celek. A důležité bylo i to, že od roku 1976 rostly skoro jako houby po dešti další opoziční skupiny a stoupal počet nezávislých samizdatových časopisů i jiných aktivit. Příhodné klima pro opoziční vegetaci pomohla nechtěně vytvořit též ekonomická politika Gierkova vedení: Polsko se dostalo do příliš velké závislosti na západních úvěrech, než aby si mohlo dovolit plošnou brutální represi.
„V roce 1979 nepřekračoval počet dělníků aktivně zapojených do opoziční činnosti několik stovek. Ale potenciálně byla podpora této třídy a této generace obrovská,“ upozorňuje ve své knize Polská revoluce, věnované historii Solidarity, Timothy Garton Ash. Ano, když si člověk přečte pouhý výčet samizdatových časopisů (což v Polsku často znamenalo náklad v řádu desítek tisíc výtisků), opozičních skupin a všemožných kulturních nebo vzdělávacích aktivit v období 1976–1979, něco mu to připomene. Konec osmdesátých let v Československu. Polská klasická opozice (tedy hlavně intelektuálové a studenti) měla tudíž předstih minimálně deseti let.
Dělníci pak v roce 1979 disponovali historickou zkušeností minimálně tří potlačených velkých vzpour (v letech 1956, 1970 a 1976). „Dávno před létem 1980 jsme uvažovali o možnosti velké stávky v Gdaňsku. Hovořili jsme o ní na schůzích, na nichž jsme dělníky soustavně seznamovali s polskými dějinami a s odborovými právy,“ řekl Lech Wałęsa v rozhovoru, který s ním na jaře 1981 vedla Oriana Fallaciová.
Ano, nejen odborářská práva, ale i dějiny. Kromě Poláka-flákače existuje ještě jeden český stereotyp o Polácích, který sdílí většina Evropanů.
Romantický národ „Obrozené Polsko představilo se světu jako národ romantický (taková je většina národů, které byly dlouho nešťastny) a jako stát imperialistický, usilující rozšířit svou vládu na všechna území, která nejsou před tím dostatečně chráněna. ... Svou romantickou výbojnost pokládali Poláci za znak rytířské povahy, byli na ni hrdi a za nic by nechtěli o ni přijít. ... Jak jinak si počínal druhý nový slovanský stát, Československo! Ten se staral nejdříve o vnitřní upevnění, o solidní hospodářský základ. Avšak Poláci byli neschopni uznat, že je v tom něco dobrého. Považovali starosti takové za vlastnosti povahy kramářské a dívali se na Československo jako na stát méněcenný,“ píše Ferdinand Peroutka v Budování státu, kde dává Polákům co proto za jejich „dobrodružnou“ východní politiku po první světové válce, jíž dle Peroutky nezodpovědně vyprovokovali sovětský bolševický režim k protiakci.
Z Peroutkových řádek nám tu opět vyskakuje romantický Polák, vrhající se později s šavlí proti tanku a neváhající prolévat hektolitry polské krve v marných povstáních (naposledy v tom varšavském z roku 1944), jen aby bylo učiněno zadost pochybné (starobylé čili zaostalé) veličině zvané čest.
Jde o karikaturu, klidně však připusťme, že je pravdivá. Poněvadž Wałęsova slova z rozhovoru s Fallaciovou dokládají praktickou užitečnost zdánlivě nesmyslného, ba sebevražedného polského „romantismu“: Wałęsa má totiž, spolu s intelektuálními přáteli z Varšavy či Krakova, dělníkům co vyprávět. I kdyby se omezili víceméně na faktografii, stejně budou hovořit o hrdinech, kteří budou na ostatní působit jako burcující vzor. Dělníkům z pražského ČKD či ostravské Nové huti Klementa Gottwalda šlo zajisté též (tajně) přednášet o dějinách, avšak lekce by se týkaly hlavně masarykovské drobné práce, syndromu Mnichova, Benešových námluv se Stalinem v prosinci 1943, znárodnění prováděného po válce samotnými demokraty či smutných konců reformního socialismu.
Když se filmový režisér Luis Buňuel dozvěděl, že Lech Wałęsa při sobě nosí růženec, podle svědectví polského kolegy Andrzeje Wajdy prý reagoval nechápavým zvoláním: „Jak může být dělnický vůdce nábožensky založený? Vždyť to je rozpor sám o sobě.“ „Tomu vy na Západě nemůžete rozumět,“ mohl mu odpovědět (pomocí rozhovoru s Fallaciovou) Wałęsa. „Církev pro vás nikdy nebyla tím, čím byla a je pro nás – symbolem boje. Byla jedinou institucí, která se nikdy nesklonila před utlačovateli.“
„Nejvíc mi utkvělo v paměti jeho úžasné charisma, díky němuž přitahoval obyčejné dělníky, hutníky. Uměl s nimi mluvit, oni mu rozuměli. Měl v sobě nějaký magnet... Jeho kázání byla velice bezprostřední, bez zámlk a přikrašlování. Je velmi důležité mluvit s dělníky jejich řečí,“ vzpomínal Karol Szadurski, řidič Jerzyho Popiełuszka, na působení „kaplana Solidarity“, umučeného polskou státní bezpečností v roce 1984. Víra polských dělníků (a nejen dělníků) byla skutečně živá a řada kněží, nejenom Karol Wojtyła, měla silnou osobní přitažlivost. Nešlo tedy o žádné „velebníčky“. To Češi už vůbec nechápou, byť jim může být útěchou, že jsou v tomto ohledu trochu na jedné lodi s Luisem Buňuelem.
Čeští dělníci zůstávali pasivní Ve velehradské pouti z roku 1985, kdy stotisícové shromáždění vypískalo oficiálního funkcionáře, spatřoval Václav Benda naději na dosažení polských počtů. Nikoliv náhodou se první větší projev nesouhlasu s režimem od srpna 1969 odehrál v rámci náboženské akce. Nikoliv náhodou jsme ale, zůstanemeli omezeni na Čechy, dosáhli „polských počtů“ díky poutníkům ze Slovenska. A nikoliv náhodou bylo o rok později, když si StB dala ještě o trochu větší práci, s polskými počty zase amen.
Srovnání normalizačního Československa a „solidaritního“ Polska je určitě poučné. Plyne z něj, že nemá valný smysl kritizovat tehdejší disent za to, že zvolil špatnou taktiku. Snažil se v podstatě o totéž, o co usiloval disent polský v období 1976–1979. Jistě by se kromě obhajoby práv členů skupiny Plastic People (což byla bezprostřední příčina vzniku Charty 77) rád staral i o dělníky (přesněji řečeno nejenom o jednotlivé dělníky), avšak ti zdejší nikdy živelně nepovstali tak jako v Polsku, a neposkytli tudíž disidentům k nějaké péči prostor. Některé historické a sociální podmínky, vytvářející to správné podhoubí pro vznik masového opozičního hnutí, u nás prostě chyběly.
A chybí dodnes. Za dva největší deficity nutno označit jednak laxní vztah k vlastním dějinám, které přece nejsou hrdinů tak úplně prosty. A za druhé, naprosté přehlížení sociálního rozměru náboženství a duchovních hodnot, o nichž se soudí, že přinejlepším dlí někde na obláčku vysoko nad našimi hlavami a našich vezdejších životů se vůbec netýkají.
***
Česká společnost uvěřila tomu, že Poláci jsou nešikovní flákači, kteří dovedou jen kšeftovat, a když jde do tuhého a je třeba „máknout“, začnou dělat „bordel“. Že jsou to vlastně takoví „bílí cikáni“.
JAK JSEM FOTIL WALĘSU
Na konci roku 1983 dostal Lech Walęsa Nobelovu cenu míru. Naše propaganda proti tomu začala brojit, nikde u nás se však neobjevila Walęsova tvář. Na konci února 1984 jsem využil pololetních prázdnin na uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde jsem studoval v posledním ročníku, a vydal se do Polska s cílem pořídit Walęsův portrét. Jel jsem přes NDR. Zamířil jsem nejdříve do Varšavy, kde jsem měl z pouti kontakt na jednoho středoškolského profesora. Řekl mi, že Walęsa bydlí ve čtvrti Gdaňsk–Zaspa, že je to sídliště a jezdí tam lokální vlak mezi trojměstím Gdaňsk–Gdyně–Sopoty, a až vystoupím, tak mi lidi určitě poradí. Do Gdaňsku jsem dorazil poslední únorový den 1984. Najít Walęsu nebyl problém, řekl mi však, že na mne ten den nemá čas, ať přijdu nazítří odpoledne. Nevěděl jsem, kde přenocovat, neboť jsem v Gdaňsku nikoho neznal. U kostela po mši jsem oslovil několik lidí, ti se dlouho radili, ale nakonec mi řekli, že mne na nocleh vzít nemohou. Byla zima, a tak jsem šel na hlavní nádraží, ale večer začaly důkladné prohlídky. Do haly vešlo asi dvacet příslušníků milice a armády se samopaly a kontrolovali doklady. Nevěděl jsem, jak se z toho dostat. Byl jsem v Polsku prakticky na černo. Rozhodl jsem se sám vyjít naproti skupince vojáků a požádal je o rozhovor s jejich velitelem. Řekl jsem mu, že jsem studentem umělecké školy z Československa a přijel jsem se podívat na expozici do Muzea Narodowego v Gdaňsku, ale dnes měli zavřeno, a tak musím počkat do zítra a nemám kde přespat. Vysvětlil jsem, že jsem na pozvání ve Varšavě, kde mám ubytování, a nepočítal jsem s pobytem v Gdaňsku na dva dny. Uvěřil mi, nechtěl ani mé doklady a zajistil mi nocleh u železničářů, kteří měli noclehárny nedaleko odbavovací budovy. Druhý den odpoledne jsem se znovu vydal za Lechem Walęsou. Nafotil jsem ho a nakonec i přemluvil k fotce s jeho ženou, i když nejprve říkal, že jeho žena není Vondráčková. (V Polsku byli tehdy nejpopulárnější Češi Helena Vondráčková a Václav Havel.) Walęsa mi řekl, že byt nad ním patří tajným, kteří ho sledují. Podařilo se mi však odejít nepozorován, a tak jsem se ještě s radostí vykoupal v zimním moři a usušil u ohně, který měli na břehu rozdělaný nějací rybáři. Domů jsem se vrátil bez problémů. Ota Nepilý
O autorovi| JOSEF MLEJNEK JR. Autor (* 1969) je politolog a publicista. Působí na Institutu politologických studií FSV UK. Zabývá se přechody k demokracii, ústavními systémy a oblastí střední a východní Evropy.
