Rád se toulám s fotoaparátem v ruce. Mé snímky končí v archivních deskách za gaučem, ale i tak z nich mám radost. Připomínají mi jedinečné chvíle.
Slunce vrhalo teplé paprsky na budovu letiště, když jsem po osmnácti letech přistál v afghánské metropoli. Ručičky mých starých hodinek ukazovaly sedmou ranní. „Já jsem Fahím, tvůj bratr!“ řekl mi v příletové hale mladý muž a padl mi kolem krku. Nevěřil bych mu, kdyby nestál vedle otce. Fahímovi byly tři roky, když jsem opustil rodnou zemi.
Taxík kličkoval v provozu a já se díval na Kábul, jenž kdysi býval krásným městem, nebo alespoň tak jsem si ho pamatoval. Teď to byla hromada ruin. Z kina Barikot, do kterého jsem rád chodíval, zbyly jenom sloupy. Zoologická zahrada na tom nebyla lépe. Jak asi dopadla ta antilopa, co se mi jako klukovi tak líbila? Otec sliboval, že mi ji koupí. Taxík pokračoval na západ. Byla to stará toyota s volantem vpravo, zřejmě dovezená z Pákistánu. „Tu antilopu jsi mi nekoupil?!“ obrátil jsem se na otce napůl žertem, napůl vážně. Kupodivu si to pamatoval. „Koupím ti ji!“ slíbil mi znovu.
Stánkař prodával banány, nosič dopravoval vodu do hliněných domků na úpatí hor a tesař vyráběl okna. Stejné jak za mých klukovských let. Vzpomněl jsem si na starého Zafara, který míval krám v Mandawí, v samém srdci Kábulu. Prodával rýži, fazole, hrách, sušené ovoce a čaj. Za švitoření ptáčků, kteří podél řeky Kábul přehlušovali hučení ospalé dopravy, chodil každé ráno do práce pěšky. V obchodu více četl, než prodával. Nasazoval si tlusté brýle, které nosíval v koženém pouzdře, a četl díla perských klasiků. Na chodníku před ním prodával banány čtrnáctiletý Kázim. Míval je poskládané na plechu, kterému Afghánci říkají tabang. Byl to usměvavý kluk a pořád volal: „Nejhorší banány za nejvyšší cenu!“ Kolemjdoucí se chechtali, ale banány kupodivu kupovali. Počet tabangů se postupně rozšiřoval. Když se Kázim dozvěděl, že starý Zafar chce prodat krám, domluvili se na prodeji. Nad dveřmi svého obchodu pak pověsil nápis: Kázim banán. Začalo se mu dařit ještě víc. Už nebyl ten otrhaný chlapec na chodníku, aby přilákal zákazníky neustálým voláním. Stal se z něj mladý podnikatel.
Můj děda tenkrát obchodoval také. Prodával sice mouku, ale jeho krám připomínal spíše čajovnu. Scházeli se tam obchodníci ze sousedství a popíjeli čaj. „Ten hoch není špatný,“ mluvili o králi, který v té době vládl v Afghánistánu. „Nestará se o nás, to je pravda, ale také nás neobtěžuje.“ Tehdy nikdo netušil, že zemi ovládnou komunisté. Pamatuji si, jak v roce 1980 přišel Kázim rozloučit se s dědou. „Prodal jsem všechen majetek,“ pravil odhodlaně: „Odjedu do Pákistánu!“ Po komunistickém převratu odcházely miliony lidí. Na rozdíl od ostatních však Kázim v uprchlických táborech dlouho nevydržel. Za tři roky se vrátil zpátky. Neměl nic. Ten lednový den jsem Kázima spatřil na chodníku v Mandawí. Vál ledový vítr a on měl před sebou tabang plný banánů. Třásl se zimou a volal: „Nejhorší banány za nejvyšší cenu!“
Taxík zastavil ve čtvrti, kterou jsem vůbec neznal. „Bydlíme s matkou už nějakou dobu tady!“ ukázal otec na polorozpadlý dům. Fahím z taxíku vytáhl zavazadlo. Opatrně jsem vkročil dovnitř. Přiběhla ke mně postarší dáma. Vlasy šedé, obuta jen v pantoflích. Přitáhla mě k sobě: „Vůbec ses nezměnil, domů pořád chodíš pozdě!“
Vzal jsem fotoaparát a vyrazil do ulic. V Báburově zahradě byly vykáceny stromy. V bazénu žádná voda. Všude prach. Zklamaně jsem zaostřil na zchátralé kábulské hradby. Přede mnou se objevil desetiletý chlapec a požádal mě o snímek. „Já ti ale žádnou fotku nemůžu dát,“ řekl jsem, „ty snímky zpracuju až v Evropě!“ „Nevadí!“ trval na svém. „Aspoň pošlu pozdrav do Evropy.“ Pohlédl jsem na něj hledáčkem mé staré prakticy. Ta fotka není povedená, ale je v ní celý dnešní Afghánistán: otrhaný chlapec, zaprášený od hlavy až k patě, na rtech široký úsměv v naději, že si ho někdo všimne. Po návratu jsem fotografii zvětšil na formát 30x45. Leží v archivních deskách za gaučem.
