S Evou Urbaníkovou (34), která je označována za slovenského Viewegha, o sprostých slovech, vztazích a náročných ženách, ale i o tom, jaké to bylo, když jí manžel utekl za jinou.
* LN Všechny vaše knihy jsou velmi otevřené, co se týče sexu, vyskytují se v nich i vulgární slova. Jak přijali tento styl čtenáři?
Zaznamenala jsem dva druhy reakcí: nadšené, ale i záporné – anonymové mi psali, že jsem ostuda slovenské literatury. Vytýkali mi, že knihy by měly být výchovné a že slova jako penis nebo kurva do nich nepatří. Já si naopak myslím, že kniha by měla odrážet realitu. Slovník, který používám, není můj, ale mých postav a ty jsou v určitém prostředí, kde se takto mluví.
* LN Píšete o vztazích dnešních třicátnic pětatřicátnic, které od mužů očekávají víc, než co jim oni dokážou dát. Čím to je?
Tím, že dnešní třicátnice chtějí od života víc než to, co stačilo jejich matkám. Jenže muži – třicátníci a starší – nejsou na takovou změnu připravení, nebyli k tomu vychováni. Pro ně je mnohem pohodlnější tradiční rozdělení rolí a jsou zmatení z toho, proč jim ženy nevytváří to rodinné teplo, na které byli zvyklí od svých maminek. Mladé, emancipované ženy zase mají pocit, že dnešní muži jsou neschopní. To je důvod, proč je dnes ve vztazích tolik zlé krve, nepochopení a chaosu.
* LN Takže vy máte pocit, že dnešní muži ženám nestačí? Teď vás budou všichni muži nenávidět…
Ano, muži ženám nestačí, ale to není ničí chyba. To je vývoj. Bude to chtít minimálně ještě jednu generaci, než se ve svých očekáváních a potřebách sladíme. Ale pozor, extrémní emancipace může být také na škodu. Pokud muži ponožky do ruličky roluje hospodyně, a když chce mít vyžehlenou košili, žena mu řekne, ať si ji vyžehlí sám, pak to také není v pořádku. V našem genetickém kódu máme dané role, které bychom měli dodržovat. Celý ten zmatek ve vztazích vyplývá z boje, kdo si víc vydobude a kdo víc uhne.
* LN Do jaké míry jsou vaše knihy autobiografické?
Do značné míry. V knihách se nacházejí i moji blízcí a kamarádi.
* LN Nezdá se, že by vás cenzurovali. Dala jste knihy přečíst těm, o nichž píšete, ještě před otištěním?
Ne, ale teď už to všichni chtějí. (směje se) Po první knížce jsem dostávala esemesky typu: Strana 75 – zabiju tě!
* LN Čtou vás i muži?
Ano, ale vím z vlastní zkušenosti, že do ženského světa moc nahlížet nechtějí. Muži budou klidně v hospodě řešit dvě hodiny Paroubka, my ženy ho máme vyřešeného za dvě sekundy – prostě vypadá strašně a tečka. My jsme zase schopné hodiny řešit vztahy a emoce. Já nebudu muže nabádat k tomu, aby četli moje knížky, aby pochopili ženský svět. Stejně ho nepochopí.
* LN Co od muže očekáváte vy?
Jedinou věc. Aby mi s ním bylo dobře.
* LN To je ale strašně málo!
To je to nejvíc, co od něj můžu chtít. Byla jsem vdaná, ale manželství se mi rozpadlo. Už vím, kde jsem udělala chyby, a uvědomila jsem si, že muže nepotřebuju pro peníze, protože si je vydělám sama. Nepotřebuju, aby mi pomáhal s domácností, protože to zvládnu také sama. Když pomůže – díky pánubohu za to. Když dá peníze – život bude snazší. Ale nejdůležitější je, když je mi s ním dobře a já necítím potřebu ho předělávat. Jakmile máme my ženy tendenci s muži věci příliš řešit, zaseknou se a vzpírají. A nakonec třeba utečou a najdou si někoho, kdo je „nechává dýchat“.
* LN Na čem vlastně zkrachovalo vaše manželství?
Na tom, že jsme byli dvoukariérové manželství. Můj bývalý manžel pracoval v médiích stejně jako já. V jednom období jsme byli oba ve vysokých funkcích a do toho jsme měli malé děti. Skončilo to tak, že jsme každou neděli večer seděli nad diáři a rozdělovali si úkoly. Dvacet čtyři hodin denně nám nestačilo. Byli jsme z toho nervózní, náš vztah utrpěl těžké rány a skončil.
* LN Váš exmanžel si tehdy našel milenku a opustil vás. Jak se říká dětem, že tatínek už s nimi nebude bydlet?
Špatně. Byly to nejhorší týdny mého života. Ale víte, co je zvláštní? Jak člověk postupně zapomene na největší bolesti ve svém životě – třeba po porodu si žena pamatuje jen radost a bolest vytěsní, stejně tak si já z těch prvních měsíců po rozvodu skoro nic nepamatuji. Vím, že jsem vykouřila hodně cigaret, vypila hodně vína. Pamatuju si, že u mě stáli rodiče, kamarádky, všichni se snažili mi pomoct. Ale nakonec jsem to stejně musela být já sama, kdo byl nucen se zmobilizovat a říct si, co bude dál.
* LN Jaký vztah máte se svým bývalým manželem teď?
Nedá se říct, že bychom byli kamarádi, ale normálně spolu komunikujeme. Důležité je, že se shodneme ve výchově dětí. Ono to ani pro něj nebylo jednoduché. Já jsem pochopila, že když se budu užírat tím, že jsem mu dala nejlepší roky svého života a on odešel za jinou, nic nezměním. Až teprve když jsem mu odpustila a v duchu si řekla: tak jdi a buď šťastný, pak teprve se mi ulevilo a mohla jsem jít dál i já.
* LN Máte teď nějakého muže, se kterým je vám dobře?
Mám a je to jen pár týdnů, co se k nám nastěhoval. Řekla jsem mu, že děti si prožily svoje, a když se už teda jednou nastěhuje, že bych nerada, aby se za pár měsíců zas stěhoval pryč. Tak uvidíme, jak to dopadne. (směje se) Já chci být hlavně dobrá máma.
* LN V čem to spočívá?
Trávím s dětmi hodně času. Dnes pracuju proto, abych zaplatila účty a abych se nějak realizovala – ale jen do určité míry. Jakmile padne třetí hodina odpoledne, všechno balím a jdu za dětmi. Chci si užít ty chvíle, kdy jsou ještě malé a chtějí se mnou být.
* LN Vaší knihy Všechno nebo nic se jen na Slovensku prodalo více než 70 tisíc výtisků, což je na dnešní dobu unikát. Například komerčně úspěšný Michal Viewegh prodá v Čechách 30 tisíc výtisků a už je to bestseler. Čím si vysvětlujete tak vysoký prodej?
Tím, že jsem zaplnila díru na trhu. Píšu o vztazích, ale ne stylem červené knihovny. To, co dělám já, je mladá, drzá, ženská literatura. A ta na Slovensku chyběla.
* LN Máte ale i své vydavatelství. Jak jste se dostala k práci vydavatelky?
Moji první knížku nikdo nechtěl vydat, tak jsem byla nucena si ji vydat sama. Nebylo to jednoduché, s kolegou jsem obešla banky, distributory, knihkupectví. Zařídili jsme marketing. Po knize se jen zaprášilo. A tak jsme si řekli, že když se prodává moje kniha, budeme vydávat i knihy jiných autorů. Začínali jsme u mě doma ve dvou, dnes máme krásnou kancelář a je nás sedm.
* LN V České republice, kde vycházejí vaše knihy v českém překladu, se o vás mluví jako o slovenském Vieweghovi. Rozčilují vás stejně jako jeho negativní kritiky hovořící o komerční podbízivosti vašich knih?
To víte, že špatná recenze zamrzí, protože když vydáte knihu, dáte všanc i svoji duši. Na Slovensku je jeden novinář, kterému hrozně ležím v žaludku. Pochybuji, že moje knihy vůbec četl, ale neopomene jedinou příležitost, jak mě popíchnout. Já ale recenze beru s velkou rezervou, protože když trh ukazuje, že se knihy prodávají, tak jsou asi úspěšné, ne? Knihy nepíšu kvůli recenzentům, ale kvůli čtenářům.
* LN Je pro vás psaní vášeň, nebo dřina?
Je to vášeň, ale jsou chvíle, kdy je to i dřina. Mám dvě malé děti, vydavatelství a navíc jsem líná. K počítači sednu jen tehdy, když vím, že už to vážně hoří.
* LN Slovensko má první ženu – premiérku. Volila jste také SDKÚ?
Ano, volila jsem SDKÚ a Ivetu Radičovou. Držím jim palce, ale to, že máme ženu ve vysoké politice moc příznivě nevnímám. Já si totiž myslím, že ženy do politiky nepatří.
* LN Prosím? To myslíte vážně?
Samozřejmě. Politika je velmi konfrontační prostředí. Když se hádají chlapi, tak mi to ani moc nevadí, ale jakmile začne bojovat žena, vypadá jako hysterka – zvýší hlas a ztratí ženskost. To není případ Ivety Radičové, která se nenechá vytočit, ale ona je naprostou výjimkou.
* LN Co byste chtěla dělat za deset let?
Hm… to mi bude čtyřiačtyřicet. Chtěla bych, aby naše nakladatelství vydávalo knížky v Evropě. Budu šťastná, když moje děti budou zdravé a hodné. Přála bych si mít chlapa, co mě bude brát takovou, jaká jsem – obyčejnou ženskou s menstruačním cyklem, která potřebuje občas „usadit“. Mám i jeden sen, který je možná jen utopie – ráda bych měla ženský časopis. To by mě velmi bavilo.
***
Eva Urbaníková pracovala v televizi, rozhlase i časopise. Je autorkou bestselerů Všechno nebo nic, Stalo se mi všechno, Všechno nebo nic: příběh pokračuje, které vyšly i v českém překladu. V anketě internetového knihkupectví Martinus.sk se stala nejoblíbenější slovenskou autorkou za rok 2009. Žije v Bratislavě, kde vede vydavatelství Evitapress. Má dvě děti, devítiletou Lindu a čtyřletého Filipa.
