Úterý 17. května 2022, svátek má Aneta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nejen idyla, byly i šrámy na duši

Česko

DIALOG

Po čtyřiceti letech lidé stále stojí před Divadlem Járy Cimrmana fronty na vstupenky. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák se tomu sami nestačí divit. Uvádějí šestadvacet představení v měsíci a alespoň jeden z nich nesmí na jevišti nikdy chybět.

V kolonce sezona si členové Divadla Járy Cimrmana píší čtyřicítku. Procházkou po čtrnácti hrách, jež za ta léta objevovatelé všestranného génia Járy Cimrmana a jeho díla oživili, si 4. října Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák spolu s kolegy připomenou ty příjemné stránky dlouholetého divadelního soužití. Jejich divadlo je ovšem vnímavým svědkem čtyřiceti let života společnosti. Doba to zdaleka nebyla jenom příznivá a ani protagonisté jednoho z nejpopulárnějších českých divadel nezažívali pouze idylku.

* LN Nedávno se připomínalo, jakou pozornost tajných agentů vzbudila v roce 1982 vaše hra Lijavec. Psali jste ji se záměrem parodovat Státní bezpečnost?

L. S.: Nepamatuju si, že bychom si se Zdeňkem někdy řekli: Hele, teď nějakým způsobem natřeme něco, co žijeme. My si vždycky zvolili téma a šli jsme po tom, co nám připadalo roztomilé, vtipné. Samozřejmě, jsme lidé současní, tak hlavně v duchu toho, co píšeme, nemůže současnost chybět. Ale právě jen v tom duchu. Záměrně jsme se vyhýbali nějakým prvoplánovým připomínkám – nepamatuju si, Zdeňku, že bychom si něco takového řekli.

Z. S.: Tak to většinou bylo. Ale vím, že zrovna Lijavec vyplynul z toho, jak u nás pořád šmejdili, jestli se držíme textu. A ten nápad, že rakouská policie bude hledat někoho, kdo vymýšlí anekdoty, které byly symbolem protihabsburského odporu, ten evidentně vycházel z téhle situace.

L. S.: Vycházel ze struny, která v nás zněla, ale nás samozřejmě především lákalo to, že Cimrman, jak my ho viděli, určitě nemohl zůstat lhostejný k problémům monarchie a postavení našeho státu v něm, k otázce politické svobody, jaká je, nebo není. Čili my to tam logicky dostali proto, že jsme se rozhodli hry koncipovat, jako by je napsal opravdu Cimrman. To, jak Pihrt, který samosebou měl společné rysy s Haškovým Bretschneiderem, pátrá po tom, kdo vymýšlí ty anekdoty, nám připadalo půvabný. Že se hledá zdroj. Protože víme, že anekdota je prostě anonymní, nelze najít jejího autora. Najednou začne kolovat vtip a nikdo neví, kdo ho vymyslel. Taky ta pravá cenzura a ten pravý utlačovatelský režim se nesoustřeďuje na ty, kdo anekdoty vymýšlejí, ale na ty, kdo je šíří. Ale dnes už diváci berou Lijavec z jiných důvodů, donášení už je nepálí, smějou se asi pro jiné kvality, než že jde o satiru na policejní režim.

Z. S.: Ona to satira je a tenkrát tak působila. Ale je to jediná z her, v níž jsme se tak přímo vypořádávali s tím, co nás v té současnosti pálilo a co jsme nenáviděli. To tehdy opravdu byli fízlové. Však oni se v tom taky našli, v hlášeních psali, že to je evidentní útok na jejich povolání. Ale má pravdu Láďa, že kromě přímého zesměšnění má Lijavec i jiné půvaby, je to hra o lidské hlouposti i o Cimrmanově ukřivděném velikášství, je to sranda. I když z ní odpářeme tu satiričnost.

* LN To byl začátek osmdesátých let. Jaká byla tehdy situace v divadle?

L. S.: Kde byl tenkrát listopad? V nedohlednu.

Z. S.: To bylo čtyři roky po sedmasedmdesátém, tedy po Chartě. Ten rok se souborem zamával. Odešel od nás Andrej Krob, dnes významný režisér, který byl vedoucím techniky. Věděl, že pro soubor představuje nebezpečí, protože organizoval a režíroval počernické představení Havlovy hry. A řekl: „Já zůstanu, jenom pokud všichni zvednou ruku, že chtějí, abych zůstal“. To byla teda zkouška.

* LN Jak to dopadlo?

Z. S.: Našli se někteří, kteří tu ruku nezvedli.

* LN Kteří?

Z. S.: To se novinářům neříká.

* LN Tak aspoň kolik jich bylo?

Z. S.: Jeden nebo dva, viď, Láďo? L. S.: Dva určitě.

Pokračování na straně 14

Nejen idyla, byly i šrámy...

Dokončení ze strany 13

* LN Takže Andrej Krob nakonec skutečně odešel... Co jste si o tom mysleli?

Z. S.: No, bylo to hořký. Mám schovaný dopis, který tehdy Láďa napsal. Jak je to smutný, že ani v tak malém ostrůvku přátel, kteří jsou jedné mysli a jednoho názoru, není v tomhle čisto.

* LN Pak se něco změnilo?

Z. S.: Pak byla ta horečnatá anticharta, to nás taky hodně poznamenalo. Text, kterému se říká anticharta, byl blábol, který počítal s tím, že text Charty 77 není znám. Tak byl formulován, aby byl se skřípěním zubů podepsatelný. Měli jsme schůzi a řekli jsme si, že by bylo dobré, kdyby to kvůli záchraně divadla aspoň někteří podepsali. Mezi nimi my dva. A to je jasné, že něco takového člověka poznamená. Když se ohnete před tím, koho nenávidíte, tak pak ho nenávidíte ještě víc.

L. S.: Já si vzpomínám, že když nastala situace s Chartou, se kterou jsme se pak pochopitelně nějakými kanály seznámili, nechal na Barrandově ústřední dramaturg Toman kolovat text, který asi sestavil on nebo jeho tým. Ato bylo velmi konkrétně proti Chartě. A už to podepisovali různí, i významní, režiséři. Já se rozhodl, že tohle, pokud za mnou přijdou, nepodepíšu. Ale nepřišli, protože mezitím si strana a vláda uvědomila, že by potřebovali něco, co by mohlo získat souhlas masovější. A věděli, že tady by narazili. Já si tehdy připravil, co jim řeknu: Nemůžu podepsat něco proti textu, který neznám. A věděl jsem, že oni Chartu neuveřejní. Proto zformulovali ten mírnější text, který by antichartou asi nikdo nenazval.

Z. S.: Tehdy nám důvěryhodní přátelé řekli, že to je tah vypočítaný tak, aby se ten, kdo to nepodepíše, automaticky vyřadil z kultury a že bude od nás chytrý, když to podepíšeme, tím že tahle jejich past nesklapne. Byla to samozřejmě blbost. No, a to byl ten šrám na duši, když jsme psali Lijavec.

* LN Bylo víc krizových období divadla?

Z. S.: Hned zkraje, když odcházel Jirka Šebánek, který byl zakladatelem divadla. To bylo dva roky po našem vzniku, už v devětašedesátém roce. Došlo k rozkolům uměleckým i osobním a hrozilo, že se to divadlo rozpadne.

L. S.: Bylo to jednoduché: režisérka Helena Phillipová chtěla, aby se stáhla hra Vyšetřování ztráty třídní knihy, a nechtěla, abych já režíroval.

Z. S.: Nechtěla, aby Láďa režíroval Hospodu Na mýtince, kterou jsme napsali právě pro něj.

L. S.: Tehdy jsme spadali pod Státní divadelní studio a naše vedení bylo v Redutě. Nemínilo se míchat do našich vnitřních věcí a Jiří Šebánek s Helenou Phillipovou prohlásili, že tedy odcházejí z divadla. Oni sami se rozhodli.

Z. S.: Postavili to tak, že buď odejde Smoljak, nebo oni.

* LN Proč vlastně?

Z. S.: Podle mě to byly osobní antipatie.

L. S.: Myslím, že to byla věc konkurence, Helena nechtěla, aby tam byl druhý režisér.

Z. S.: Neměla tě ráda a u Jirky Šebánka to taky tak bylo. Hlavní byla osobní antipatie a s tím se nedá nic dělat. Když se to postaví takhle vyhraněně, co jsem s tím měl dělat? Řekl jsem, že nechci, aby Smoljak z divadla odešel. Tak se stalo, že odešel Jirka Šebánek a Helena Phillipová. Asi po devíti letech nám Jirka napsal dopis, že bychom se mohli sejít, a z té schůzky pak vyplynulo, že by se rád do divadla vrátil. Byli jsme z toho tenkrát v euforii: neshody jsou za námi, ukázalo se, že divadlo, které Jirka vymyslel, je životné, a kdo jiný než on by měl právo se do něj vrátit. Otázka je, jestli by to fungovalo, ale tenkrát jsme si mysleli, že by to bylo krásné smíření.

* LN Na čem ztroskotalo?

Z. S.: Ztroskotalo to na vedení Reduty, které dělalo obstrukce.

L. S.: To už tam byl Budlovský, který byl podle mě pověřen likvidací Státního divadelního studia.

Z. S.: Na naše otázky, jestli už je všechno vyřízené, nám odpovídal: Tady je třeba, soudruzi, počkat na vyjádření okresního výboru strany, ti se zase ptali na vyjádření uličního výboru... K Jirkovi se doneslo, že se takhle pátrá po jeho kádrovém profilu, a přišel, že to bere zpět, že tam nechce. Protože si myslel, že to maříme my.

* LN Asi byste stejně spolu nemohli dělat, měli jste každý úplně jiný způsob humoru.

Z. S.: Možná že ne, ale naše snaha byla upřímná, přáli jsme si, aby se vrátil. Celý ten neutěšený příběh s Jirkou Šebánkem nedávno skončil tak, že v léčebně dlouhodobě nemocných, kde po měsíce ležel, projevil přání, abychom sestřičky, které ho ošetřovaly, asi dvaadvacet jich bylo, pozvali do Divadla Járy Cimrmana na Hospodu Na mýtince. Tak jsme mu to přání splnili, uspořádali jsme pro tu léčebnu benefiční představení v její prospěch. Ale v den, kdy jsme pro sestřičky hráli, jsme museli říct před představením Jirkův nekrolog, protože právě zemřel. Jsme si vědomi, jakou zásluhu měl o naše divadlo. Miloň Čepelka to v tom nekrologu řekl jasně: „Nebýt jeho, tak jste tady neseděli. Ale smějte se, i když umřel, protože on měl humor ze všeho nejradši.“

* LN Stály všechny ty starosti za to?

Z. S: Za probdělých nocí si člověk leckdy říká – vykašlat se na to, mám to zapotřebí dělat pořád harmonizátora? Ale pak se vždycky ukáže, že to divadlo člověk má natolik rád, že udělá všechno proto, aby ten kolektiv fungoval. A trvá léta a léta, než se i takhle malá skupina lidí ustálí na takovou, která je pořád ještě zajímavá tím, že každý je jiný, ale navzájem si nějak výrazně na nervy nejdou.

* LN Začínali jste jako amatéři, vaše amatérské herectví jste, podobně jako v Semaforu Jiří Suchý, povýšili na disciplínu. Ještě i po těch letech musíte kolegy hlídat, aby „nehráli“?

L. S.: Ono je to těžké. Můžu říct, ty už hraješ jako v kamenném divadle, dávej pozor, ztrácíš pel... A on neví, co by s tím měl udělat.

Z. S.: I my dva – a já víc než Láďa – jsme se od našeho původního amatérského hraní-citování odchýlili. Člověka to svádí, aby hrál, jak nejlíp umí. Já vím, že Láďovi se leckdy nelíbí, jak některé role dělám, protože on je dělá jinak. Na míň plynu. Ale to on mě naučil hrát – co umím, umím od něj. Někdy říkám klukům i sobě : „Důležité je, aby v té figuře bylo ještě pořád něco z tebe. Abys to říkal tak, jak mluvíš v šatně. Abys neměnil hlas, abys to pořád byl z poloviny ty a jen z poloviny ta figura.“

* LN Takhle jste si to zformulovali hned na začátku?

L. S.: Ne, myslím, že od začátku jsme jen cítili, co se nám líbí. Vzpomeň si, Zdeňku, jak ještě s Helenou jsme vedli debaty, jak co dělat. Ona se brzy zorientovala a pochopila, že herecky po nás nemá nic chtít. Že si to uděláme sami a ona bude jen režírovat akce na jevišti. My jsme věděli, že nechceme hrát, jak se hraje v kamenných divadlech. My tím neopovrhovali. To vůbec ne, možná se nám to zdálo trošku komické, ale necítili jsme k tomu odpor. Jenom jsme to tak nechtěli dělat.

Z. S.: Taky jsme věděli, že na to, dostat se do výšin školených herců, nemáme.

L. S.: Ani jsme tam nechtěli.

Z. S.: Vím, že v profesionálních divadlech se kolikrát říká: „Prosím vás, nejsme u Cimrmanů.“ To znamená – jste statičtí, tu scénu je třeba rozhýbat. My totiž ve většině her stojíme, div ne v řadě, aby na každého bylo vidět, většinou v půlkruhu, mluvíme přímo do hlediště, aby nás bylo slyšet. Láďa brzy přišel na to, že síla tohoto divadla je v textu. Takže diváka nerušíme zbytečným pohybem. Ono to má i svou komiku.

L. S.: No, ale občas i přejdeme přes jeviště. Ale je pravda, že někteří naši herci neumějí mluvit při chůzi, takže buď hovoří a stojí, nebo jdou a nepromluví, dokud se nezastaví.

* LN Neprosakuje vám cimrmanovský projev do jiných vašich hereckých angažmá?

L. S.: Já hraju všude stejně, vlastně jsem účinkoval jen dvakrát na jiném jevišti – v Havlově hře Žebrácká opera jsem hrál Mackieho pod režií Andreje Kroba, který je náš odchovanec, takže pokud jde o herectví, má podobný názor. A pak jsem ještě zaskakoval za nemocného Jiřího Zahajského ve své hře Malý říjen, kterou jsem v Divadle Na zábradlí režíroval. Ale řekl bych, že všude jsem hrál tak jako v Divadle Járy Cimrmana.

Z. S.: Já si myslím, že zpočátku mě brali do filmu proto, že mě viděli na divadle. Třeba do Zločinu v šantánu si mě Jiří Menzel vybral jako obhájce, který mluví úplně stejně jako v naší hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Ale postupně moje role vyžadovaly něco jiného, tak jsem se pokusil pro film hrát jinak.

L. S.: Myslím, že ty ses naprosto oprostil od našeho způsobu hraní. Prvně jsem to zaznamenal u filmů Víta Olmera – Co je vám, doktore a Jako jed. Jsi tam naprosto civilní.

* LNV jakém rozpoložení se nacházíte v jubilejní čtyřicáté sezoně?

Z. S.: Jsem šťastnej, že se držíme při zdraví a že oba můžeme hrát, protože myslím, že kdyby jeden z nás onemocněl tak, že by hrát nemohl, tak ten druhej to neutáhne. Ne že by to bez ostatních kluků šlo. Určitě ne. Ale to divadlo je s námi dvěma spojené natolik, že divák očekává, že tam jeden z nás bude. V každých šestadvaceti představeních v měsíci. Já kolikrát nevěřím svým očím a uším, když hrajeme, něco třeba potisící, a to publikum je pořád tak dychtivý. Říkám si, nestal se tady nějakej zázrak? Proč tyhle věty, staré čtyřicet let, pořád padají na úrodnou půdu? Když v publiku už jsou vnoučata, mají přece úplně jiné zájmy, jiné zkušenosti, jiné podmínky – to až mi někdo vysvětlí, tak budu rád. Čili: já jsem šťastnej, že nás tohle potkalo. V to jsem vůbec nedoufal.

L. S.: Nemám, co bych dodal.

* LN A co prozradíte o své patnácté hře, která je na spadnutí?

Z. S.: O prázdninách jsme si od psaní dali pauzu. A před týdnem jsme se sešli a přečetli si, co máme. A já s údivem po dlouhé době viděl Láďu upřímně se smát a mnout si ruce a říkat: „Člověče, vono to není špatný.“ Takže jsme si řekli, že se pokusíme to dorazit.

* LN Co si máme představit pod názvem České nebe?

Z. S.: To znamená jakýsi nebeský komitét složený z českých velikánů. Začíná Praotcem Čechem, kterej je tam jenom trpěnej, protože je pohan. Ale protože on dal tomu národu jméno a s tím Řípem to celé začal, tak ho tam nechávají. Další postavy jsou Hus, Havlíček Borovský, svatý Václav a další a mezi těmito velikány se odehrává něco jako děj.

L. S.: Cimrman zřejmě cítil, že to bude jedna z jeho posledních her, a chtěl odkázat nějaké poselství svému národu. Proto České nebe s podtitulem Cimrmanův dramatický kšaft. Řeší věci, které národu jsou svaté, a ty, které by možná svaté být měly.

***

Cimrmanovy věty, které se ujaly

– Šup hlavičku pod vodičku! A je klid. – Pane inženýre, je to možné? Ano, to je možné.

(Akt)

– Učí se dobře, to nemohu říct. – Debil, blbeček, debil, blbeček… Akorát támhle vzadu sedí dva blbečci vedle sebe. – Víte, jak bych se divil? Divil bych se tak, že bych se víc už snad ani divit nemoh! Ledaže by ani Klempera nevěděl, to bych se divil ještě víc! – Sedí, a permanentně neví!

(Vyšetřování ztráty třídní knihy)

– Nic takového ona nemá! – Celý léta nic, a najednou zájezd. – V Polsku se za ně plotí zlotem.

(Hospoda na mýtince)

– Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem. – Styďte se, Mayere! – Hledej, šmudlo!

(Vražda v salonním coupé)

– Je na malinách. – Vyřizuje Štruncová.

(Němý Bobeš)

– To jste divný chodec, když vám chybí bodec.

(Cimrman v říši hudby)

– Já bych si s dovolením vzal. – Tady všude seděl – jak sedíš ty, ty, ty a ty. – Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce... – Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný! – A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci.

(Dlouhý, Široký a Krátkozraký)

– Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá. – Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích. – Varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu! – Nechoďte na dvorek, máme tu záchodek. – Nový York a Liptákov – mé obce nejmilejší. – Teplé pivo je horší než studená Němka. – Do hospody s umytýma nohama!

(Posel z Liptákova)

– Správně, nic novýho nerozjíždět. – Piš, barde, střádej, až budeš mít dvacet milionů, přijď, zúčtujem spolu! – My nesmíme ani naznačovat.

(Posel z Liptákova / Vizionář)

– Na sever…a na jih! – Když to srovnám s tím výletem na Kokořín… – Ano, kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?! – Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... Do prdele... – Táhni a srůstej! – Kdo chvíli močil, již močí opodál. – Mráz – nejlepší děda.

(Dobytí severního pólu)

– Já jsem Smil Flek z Nohavic! A čím vám to pustilo? – To je v pořádku, mysli si, co chceš, ale tady nám podepiš, že to tak nemyslíš.

(Blaník)

– V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. – Tady vlevo vždycky seděj blbci. – Kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat. – Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči? – Jak se daří nebožce?

(Záskok)

– Zuby – pohroma huby. (Švestka) – Copak jmelí, ale jmelí! – Cyrile, ty nejsi briefingový typ. – Český národ je prosíravý. (Afrika)

Autor:

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat