Když jsem teď četl nekrology za režisérem Jiřím Sequensem, měl jsem pocit, že jsou psány v čínštině, o zcela jiném člověku a že umřel bezmála druhý Fellini. Naivně jsem si říkal, že snad není sporu o to, že dotyčný představoval typ prodejného aktivistického filmaře a bolševického funkcionáře, který lokajsky sloužil zločineckému režimu, byl jeho oporou, oslavoval ho a s výjimkou snímku Atentát a televizního pitavalu Hříšní lidé města pražského nevytvořil nic, co by stálo za řeč. Na serveru iDNES.cz mi ale šifry -efla -spa- objevily, že v případě jeho seriálů „se jedná o výtečně řemeslně zvládnutá, a tudíž i divácky přitažlivá díla, která, zejména v případě majora Zemana, prezentují ideologicky zmanipulovanou historii“. Cože? Jak může být výtečně řemeslně zvládnutý scénář, když je založen na lži a primitivní propagandě? Další nehorázné věty: „Komunistické baště poplatný seriál... lze přitom bez nadsázky označit jako fenomén, který nemá v československé a seriálové tvorbě obdoby.“ Vážně? Leda jako fenomén svinstva, natočeného na objednávku ministerstva vnitra, za které byl odměněn Státní cenou Klementa Gottwalda a titulem národní umělec.
Našel jsem i omyly věcné. Věra Míšková z Práva si nezjistila, že Sequensovým debutem nebyl Olověný chléb (1953), ale už o dva roky dřív nezapomenutelná Cesta ke štěstí, v níž traktoristka Jiřina Švorcová rozorává meze. Mirka Spáčilová v MF Dnes pro změnu tvrdí, že jeho Atentát byl zahrnut cenami ze zahraničních festivalů. Jo? Kolika a jak významnými? Pokud za „zahrnutí“ považuje zlatou medaili z festivalu v Moskvě a hlavní cenu v Soluni, pak prosím.
Někteří novináři opsali z ČTK při pokusu o Sequensovu charakteristiku nálepku „kontroverzní režisér“, pod niž bych řadil leda Věru Chytilovou, ale nikdy nějakého konformního aparátčíka. Tři kapesníky jsem promáčel z dojetí nad vzpomínkami jeho oddaného žáka z FAMU režiséra Zdeňka Zelenky, který nešetřil slovy o „velkém lidském i tvůrčím osudu“. Dělá si z nás Zelenka legraci, nebo mu našeptával poradce Alzheimer? Údajný velký lidský Sequensův osud spočíval v tom, že na počátku normalizace jako komunistický předseda barrandovského výboru tvůrčích pracovníků po boku Antonína Kachlíka a Jaroslava Balíka snaživě plnil stranický úkol ničit životy kolegů, rozhodoval o tom, kdo z nich bude pracovat a komu dá milostivě dobrý kádrový posudek. Však si jeden z odstavených Pavel Juráček zapsal do deníku 26. července 1970: „Počítají, že nás vyhladoví, že nakonec přijdeme a pokorně uděláme, cokoliv od nás budou žádat. Abychom dokázali, že už jsme ,prohlédli‘ svůj omyl... Stále se nechávají slyšet, že nikomu z nás neberou příležitost, pokud jsme ochotni natočit díla, jimiž prokážeme ,dobrou vůli‘. Jako ji prokázali Karel Zeman nebo Vávra. Jako ji prokázal Kubala, Čech, Sequens, Tuček...“
Králem chucpe se stal Rudolf Jelínek, který pravil, že Sequensovi bude navždycky vděčný za roli majora Hradce. Máte to? Ubohý herec děkuje, že si mohl zahrát majora komunistické tajné policie! Kde to jsme?
***
Naivně jsem si říkal, že snad není sporu o to, že dotyčný představoval typ prodejného aktivistického filmaře a bolševického funkcionáře
