Diskutující
Petr Fischer (1969) filozof a komentátor Hospodářských novin
Vojtěch Rynda (1979) redaktor Lidových novin
Ondřej Štindl (1966) kritik časopisu Týden
Jaroslav Veis (1946) spisovatel a poradce místopředsedy Senátu, bývalý šéfredaktor LN
V nové rubrice Salon vznikají kritické soudy v dialogu několika osobností, které posuzují jedno z nově vzniklých uměleckých děl z různých úhlů.
Vojtěch Rynda: U posledního filmu Roberta Sedláčka Muži v říji jsem použil termín „film roku“ záměrně bez adjektiva „nejlepší“, jakkoliv u takového výrazu zní jako nevyslovený přídomek. Muži v říji možná mají řadu chyb, ale z letošní české filmové produkce vystupují stejně výrazně jako před třemi roky Sedláčkův debut Pravidla lži nebo předloni Pusinky. Nejsou dokonalí, ale jsou jiní a výrazní. Jsou filmem, pro který bychom si jednou rok 2009 v české kinematografii mohli pamatovat.
Jaroslav Veis: Záleží na tom, co člověk viděl. Jelikož nejsem filmový kritik ani nadšenec, nemusím (naštěstí) chodit na všechny české filmy, a tak si nemusím lámat hlavu se sestavováním kvalitativních žebříčků. Nebo jim dokonce přidělovat procenta kvality, jak je dnes zvykem. Takže si o českých filmech spíše čtu, a pokud mám věřit tomu, co čtu, asi není nic těžkého být v téhle množině nejlepší. Srovnávat tedy nemůžu s letošní českou produkcí, ale jen s prvním Sedláčkovým hraným filmem Pravidla lži. Ten mi v paměti asi utkví víc.
Ondřej Štindl: Z těch českých filmů, které jsem letos viděl (všechny to nebyly), mi Muži v říji v hlavě „pracovali“ asi nejvíc. Jinak nemůžu než opakovat to, co jsem už psal v recenzi. Cítil jsem k filmu místy značnou sympatii, ale že je to dobrý film, bych s klidným svědomím napsat nemohl. Nejpozoruhodnější moment?
Petr Fischer: Viděl jsem film ještě v době, kdy byl rozsekaný na šest kusů a intenzivně se dokončoval. Zajímavých momentů jsem tam už tehdy našel spoustu, a přestože Robert Sedláček říkává, že filmová síla je skryta právě v detailu, já nejvíce oceňuji, jak dokázal udržet jemnost svého podobenství či metafory. Řekl jsem mu tenkrát, že tu jemnost považuji z hlediska přijetí filmu za největší úskalí, jakkoliv je krásná. A vidíte, mýlil jsem se, většina recenzentů je nadšena, ačkoliv Robertovu jemnost převálcovali hrubším, prvoplánově politickým rastrem.
Jaroslav Veis: Chápeme-li moment jako krátký časový úsek, scénu, pak je nejzajímavějším momentem filmu myslivecká debata, zda jelen při mrmlání vdechuje, nebo vydechuje; ta je úžasná, včetně Mistra, který mi jinak připadal, jako by se snesl do filmu padákem. Taky závěrečná scéna, v níž se premiér a jeho tým octnou v kukuřičném poli.
Chápeme-li moment v širším smyslu, pak je jím postava podnikatele Hanáka -a nejen proto, že není karikaturou, ač by to bylo tak snadné. A ještě něco: mám pocit, že čeští herci, tedy ti, co patří mezi „plejádu známých herců“, jak hezky cituje ve své recenzi Ondřej Štindl, skoro ve všech filmech hrají sebe samé, jak právě hrají nějakou postavu. A v tomhle filmu se mi zdálo, že Robert Sedláček nějak přiměl i třeba Zedníčka a Lábuse, aby byli víc postavami ve skládačce (příběh to není) než sami sebou v nějakém kostýmu. To se jiným režisérům příliš často nedaří. Ale třeba jindy to ani režiséři, ani herci nechtějí.
Ondřej Štindl: S hledáním výrazného momentu teď, několik týdnů po zhlédnutí filmu, docela zápasím. Možná to vypovídá víc o mojí skleróze než o Sedláčkově filmu. Je to ten podnikatel, o kterém mluví Jaroslav. Dojem vyčerpání, který jsem měl z postav vesnických šéfíků. Způsob, jakým se Sedláčkovi povedlo je ukázat jako přesvědčené o tom, že to „dělají pro lidi“, a zároveň předvést i to „dělání“, aniž by se nad protagonisty nějak okázale pohoršoval.
Vojtěch Rynda: Mně také v paměti nejvíc utkvěl podnikatel Jarda Hanák, který navenek působí jako plakátový stereotyp „venkovského šéfíka“, ale přitom má jakýsi nevyslovený vnitřek, tajemství. Na rovině daleko viditelnější pak musím zmínit výtečně panoptikální finále, které si koleduje o blesk shůry stejně jako kdysi konec Hoří, má panenko.
Jemný? Prvoplánový? Autistický?
Petr Fischer: Zajímalo by mne, jak Ondřej ve své recenzi myslel to, že Sedláček chce zobrazovat dnešek. Je možné také ve filmu ukazovat včerejšek nebo zítřek?
Ondřej Štindl: Ano, použil jsem v tom textu floskuli, která mi uvízla v hlavě z normalizačních časů (psávalo se tehdy třeba postihnout dnešek ve vší jeho... já nevím... rozpornosti), a jako takový jsem obrat v recenzi anoncoval. Ta věta byla míněná trochu ironicky. Nám, kteří nejsme schopni dostát tvému nesmlouvavému požadavku být „autentický jako jelen“ (jak píšeš v HN 26. 8.), se takové věci někdy stávají.
Mimochodem: v jakém smyslu v kritice kritiky Mužů v říji používáš výrazy autismus a autistický? Říkáš také, že jsi nějak byl u výroby filmu - viděl ho ještě nedokončený, diskutoval o něm s režisérem. Nemyslíš, že tahle předcházející znalost autorského záměru a cesty, která vedla k jeho naplnění, mohla tvoje vidění finální podoby Mužů v říji nějak posunout, zkreslit?
Petr Fischer: Zdá se mi, že Robert Sedláček ve svém filmu vytvořil svět, který si vystačí sám se sebou. Diváka jako spolutvůrce nepotřebuje, a protože celý ten film vypovídá o nemožnosti, a přesto nutnosti komunikace, použil jsem slovo autismus, které se mi zdálo nejvýstižnější. Nakonec i tahle kvartetní diskuse pokládá otázku, jestli nejsme všichni tak trochu autisti...
Robert Sedláček své záměry se mnou neprobíral, jenom pustil film a ptal se mě a Petry Hůlové, co se nám líbí a co ne. On na to nikdy ani nereaguje, prostě poslouchá oponenturu. Takže můj názor na film to nijak neovlivnilo, i když zkreslený pohled to určitě je, jenom přesně nevím čím. Ondřej Štindl: Šlo mi o to, že když člověk vidí nějaký film ještě nehotový, má ho už „v hlavě“ při konfrontaci s finální podobou snímku... Otázka mě napadla v souvislosti s jemností, o které ses víckrát zmínil. Připisoval jsem naše odlišné vidění tomu, že jsi díky téhle přípravě byl schopný nějaké věci vnímat silněji. Já jsem tam žádnou velkou jemnost neviděl. Samozřejmě, že je ten film v mnoha ohledech subtilnější než česká norma (zvlášť u tohohle typu látky). Jenže nenaplnění normy totální prvoplánovosti ještě neznamená jemnost. Mně na Mužích v říji nevadila ani tak nějaká politická prvoplánovost, myslím, že politickou rovinu Sedláček zvládl celkem důstojně. Jako daleko problematičtější mi přišly exkurzy do privátní sféry postav, kdy film hodně často jenom tak zběžně ilustruje, postavy zahlásí vnitřní stav a svoje motivy, moc tomu podle mě nejde věřit. Takovéhle cpaní emocí a motivů do popisného dialogu může nějakou jemnost spolehlivě zazdít. Když mi někdo pustí u hlavy vrtačku, mám tendenci přeslechnout, že na zahradě zpívá kos.
Petr Fischer: Vachek v hraném filmu, řekl jsem si. Tam se také říkají nesmysly s jednoduchými pravdami plnými emocí najednou - a přes veškerou neučesanost a nepřehlednost to vnitřně jemně spolu funguje. Když se ale z toho jeho světa vzdálíš a začneš ho pitvat podle různých známých a zažitých vzorců (dialogy, příběh atd.) a přidávat mu zvenčí, připadá ti to skoro jako natáčení úplných pitomostí.
Jaroslav Veis: Já v tomto filmu nenacházím přesah - nebo když už, tak jen hodně těžko právě v kritickém obrazu politiky, politiků a jejich pokrytecko-přezíravého pohledu na lidi. Možná filmu i uškodilo, že se o něm obecně mluví jako o tom, který to politikům a politice nandává, čili jsou tu velká očekávání. K jejich naplnění nedojde.
Chraň bůh, že bych teď chtěl hájit politiky. Zažil jsem s některými kousky velmi podobné. Jenže v tomhle příběhu fungují bohužel jako karikatura příliš povrchní: nejvíc premiér - vnějškovými projevy, gesty a frázemi...
Hezky odpozorovaný byl však premiérský ansámbl, zejména „ochrankové“; žádní bodyguardi, ale chlápci, kteří to nemají lehké. Vzpomněl jsem si při tom filmu na jednoho, který už u ochranky není, jak mi řekl: „Musíte je (politiky) brát jako velký děti. Taky si myslí, že můžou všechno, jenže ona to holt není pravda.“ Petr Fischer: Vojty bych se chtěl zeptat, jestli už není načase zbavit se jednoduchého srovnávání s Formanovými filmy. Opravdu je ta podobnost s Muži v říji tak jasná?
Vojtěch Rynda: Když o tom přemýšlím, nesáhl jsem po srovnání s Hoří, má panenko ani tak proto, že se v obou případech obyvatelé jedné vesnice při pořádání oslavy pořádně „odkopou“, jako spíš kvůli výraznému mravnímu rozměru obou filmů. Podobnost to určitě tak jasná není, Sedláček má k Formanovi stejně blízko jako k Papouškovi a Passerovi, protože své postavy nenahlíží s tak tvrdým odstupem jako Forman, ale proti druhým dvěma jmenovaným režisérům se je zároveň nebojí (od)soudit... Tím mravním rozměrem se Sedláčkův film po boku nemnohých - například Saši Gedeona -stává nečekaným pokračovatelem „československého filmového zázraku“ 60. let jako celku.
Forman, nebo Altman?
Ondřej Štindl: Nad českými filmy, které obsahují výrazný motiv venkovské oslavy, se přízrak Hoří, má panenko bude vznášet ještě dlouho, s tím asi nic nenaděláme. Formanův snímek je přece jenom součást kánonu českého filmu.
Srovnání Mužů v říji a Hoří, má panenko mi navíc nepřijde od věci, přinejmenším v jednom ohledu. Sedláčkův film má proti tomu Formanovu daleko širší záběr. Postavy z Hoří, má panenko nemají žádnou minulost ani budoucnost, Forman neřeší jejich rodinné anamnézy, postoje ke světu, vztahy, ukazuje jenom to, co dělaly během jednoho večera na jednom místě. Sedláček ty svoje vesničany sleduje v delším časovém úseku a má ambici vylíčit je jaksi zeširoka, jako lidi s osobní historií, vztahy, veřejnou a privátní dimenzí -když už tady létají velká jména, má možná blíž k Robertu Altmanovi než k Miloši Formanovi.
Jenomže podle mě právě přitom často selhává, Formanovy vlastně velice ploché figury člověku nakonec utkvějí jako plastičtější než Sedláčkovy, u nichž jsem víckrát neměl pocit, že sleduju lidi, kteří v nějakých situacích přede mnou cosi o sobě odhalují, ale loutky, které poslušně přeříkávají věci, o nichž si autor myslí, že by je divák měl vědět. Sedláček se, jak píše Petr Fischer, skutečně pokusil „vytvořit svět“, ne ale takový, který si (opět PF) „vystačí sám se sebou“. Podle mě je na světě Mužů v říji až moc jasně vidět režisérovo vědomí, že je sledován. Nechci tady ale být za někoho, kdo Muže v říji jenom kritizuje. Opakuju, že to je v českém kontextu cenný film a na Robertu Sedláčkovi se mi taky líbí, že nechce být „pan režisér z Prahy“, že na jeho filmech je vidět, že se skutečně nesnaží strefit se do momentální představy „cool“ filmu.
Petr Fischer: S Altmanem je to zajímavý nápad. Rozdíl mezi ním a Formanem je možná v tom, že Forman lidi pozoruje s odstupem a směje se jim, případně je odsuzuje či chválí, jak říkal Vojta, má to mravní podtext. Altman s lidmi ve světě, který filmem vytváří, přímo žije. A když už se posmívá nebo soudí, pak do toho vždy zahrnuje i sám sebe. Sedláček je na tom, řekl bych, dost podobně.
Jaroslav Veis: Proč jen v reálu, ne ve filmu, tolik lidí z vesnic utíká do města?
Někdy mě napadá, jestli vesnická komedie není základní žánr českého filmu, tak jako je western základním žánrem v Americe. Místo kovbojů rázovité figurky, místo Gregoryho Pecka, který osaměle ujíždí do skal, aby osaměle dál někde čelil bad guys, Vladimír Menšík, který se s ostatními vesničany ožere ve sklípku, aby všichni společně dál čelili kocovinám...
Když jsem si přečetl Ondřejovu recenzi a zmínku o momentu pocitu únavy či opotřebování hrdinů, připomnělo mi to můj první pocit ze závěrečné scény aut stojících v poli, že totiž něco vzdáleně podobného už jsem někde viděl. Ale hodně vzdáleného: byla to předposlední scéna filmu Michalkovova filmu Unaveni sluncem. Taky je tam auto s reprezentanty moci (NKVD) v poli. Proti nim se objeví komický muž s náklaďákem, bloudící filmem, neschopen najít ves, kam vlastně jede. Gesto, jímž moc řeší setkání, ho stojí život. Tahle epizoda dává filmu hodně z jeho přesahu: největší obětí odosobněné bolševické moci byli podobní komičtí mužíci, ne velitel Kotov.
Na konci Sedláčkova filmu se taky vlastně s mocí, jinou, nesrovnatelnou, ale pořád mocí, konfrontují vesničané zastoupení svou prosbou (mapa silnice) a darem (klobásy). Prosba i dar skončí v kukuřičném poli. Povaha gest obou podob moci je hodně podobná: k čertu s vámi. Jen ten přesah je - naštěstí - jiný.
***
Robert Sedláček se mnou svoje záměry neprobíral, jenom pustil film a ptal se mě a Petry Hůlové, co se nám líbí a co ne. Petr Fischer
Někdy mě napadá, jestli vesnická komedie není základní žánr českého filmu, tak jako je western základním žánrem v Americe. Jaroslav Veis
