Ať už hovoříme o Číně, Rusku, Súdánu, Venezuele, nebo dokonce i Spojených státech, vždy je hlavním problémem informační asymetrie. Často je to vláda, kdo rozhoduje o tom, jakým způsobem informovat obyvatele. Vláda tvrdí, že disponuje všemi informacemi o jednotlivých lidskoprávních kauzách. Tyto informace pak předává veřejnosti prostřednictvím médií se zdánlivým monopolem legitimity. Některé z těchto států masivně investují do lobbování a public relations s cílem prezentovat v médiích pozitivní nebo alespoň ne zcela záporné příběhy lidskoprávních kauz.
Pokud spočítáme, kolikrát se média „chytila“ takových případů, můžeme konstatovat, že vlády slaví velký úspěch. Soud bez jakéhokoliv práva na obhajobu je stále nazýván „soudem“, rozsudek vynesený autokratickým prezidentem namísto soudce je stále „rozsudkem“ a nadále trvá převažující a škodlivé přesvědčení o tom, že právo a justice pracují správně. Tohoto názoru se dychtivě drží především okruh finančníků, kteří jsou ochotni napumpovat spousty kapitálu do podprůměrného právního prostředí.
Moc Kremlu nad médii Lidská práva jsou v defenzivě – a zbraní útočníků je jazyk. Na jedné straně máme problém s definicí lidských práv a musíme také konstatovat, že se základní kameny justice dostaly do špatných rukou, což se projevuje nacvičenými a senzačními procesy s předem daným rozsudkem. Když byl na začátku roku 2009 postaven podruhé před soud ruský politický vězeň Michail Chodorkovskij, v jehož případu se angažuji, ruská vláda uplatnila veškerou svou moc nad médii, aby definovala jazyk a styl soudního řízení. V televizi běžely záběry spoutaného Chodorkovského v okovech a umístěného v kleci. Celé soudní přelíčení byla předem připravená show, ve které soudce předstíral, že poslouchá obhajobu, jako by rozsudek neměl dorazit prostřednictvím telefonu z Kremlu. Tomuto postupu Rusové říkají „telefonní justice“.
Vypadá to jako proces, nezaujatým pozorovatelům to může dokonce připomínat spravedlivý proces. Ale za tímto dobře známým pojmem se nachází hniloba korupce, politických nařízení a zvůle. Viděli jsme to, když Čína odsoudila na jedenáct let disidenta Liou Sia-paa (což mimochodem Bílý dům přešel mlčením).
V další kauze, ve které se angažuji ve Venezuele, se na televizní obrazovce objeví prezident Hugo Chávez a zlomyslně a krutě útočí na Eligia Cedana, nedávno propuštěného politického vězně, a zároveň požaduje třicetiletý trest odnětí svobody pro soudce, který rozhodl o Cedanově podmínečném propuštění, což bylo mimo jiné podporováno mezinárodními experty. Chávez nazval Cedana a soudce „bandity“, přestože ani jeden z nich nespáchal žádný zločin ani za něj nebyl odsouzen. Pro špičky takových zemí je mnohem důležitější, že média přebírají jejich jazyk a vykreslují nepřítele jako zločince, než nějaká snaha o řádný chod justice či normální průběh soudního řízení.
Vzhledem ke zneužívání slovníku trestního práva můžeme jen stěží očekávat, že média budou prezentovat nezkreslený obraz událostí včetně toho, že upozorní na možnou nesourodost obvinění, případně neexistenci důkazů. Nebo že poukážou na to, že procedurální hry vyšetřovatelů stojí úplně mimo zákon. Pro takové vlády je obvinění dané osoby důležitější než jakýkoliv rozsudek, protože se mohou spolehnout na svoji autoritu, jež jim umožní odstranit presumpci neviny pouhým novinovým titulkem.
Jakmile je někdo obviněn, jen málo pozorovatelů se zajímá o možnou motivaci těch, kteří o obvinění rozhodli. Všechny procesy se považují za řádné a řídí se stejnými pravidly, ať už bylo předchozí vyšetřování nezávislé, nebo politicky motivované. Tomu, co vidíme v Číně, Íránu či Venezuele, neříkejme soudy Můj vlastní návod, jak postupovat v takových případech, je velmi jednoduchý. Navrhuji, aby novináři zvážili volné používání slova „soud“ do té doby, než bude popisovat relativně stejný poměr sil mezi obžalobou a obhajobou, které stojí před férovým a nezávislým tribunálem, jenž je definován množstvím mezinárodních konvencí a smluv. Jinými slovy procesy vedené Čínou proti disidentům, Íránem proti demonstrantům nebo Venezuelou proti opozici by nadále neměly být popisovány jako soudy. Říkám to proto, že presumpce neviny je také zahrnuta do zmíněných konvencí. Koncept mezinárodních úmluv je něco, co autokratičtí vůdci nedodržují nebo pravidelně zneužívají.
Proč bychom tedy měli těmto vůdcům poskytovat presumpci zákonnosti tím, že věříme nezávislému a legitimnímu chodu jejich institucí? Proč si nevezmeme zpět slovník a mluvnici lidských práv, abychom byli méně fixováni na výklad události podávaný vládami a více si všímali motivace, jež je vedla ke vznesení popsaných obvinění? V oblasti lidských práv je jazyk vším. Nyní nastal čas, abychom si jej vzali zpět.
***
Vypadá to jako proces, ale za tímto dobře známým pojmem se nachází hniloba korupce, politických nařízení a zvůle
O autorovi| ROBERT AMSTERDAM ROBERT AMSTERDAM, mezinárodní právník ; Autor, kanadský právník narozený v New Yorku, je po celém světě známý jako obhájce někdejšího ruského oligarchy Michaila Chodorkovského a ostrý kritik poměrů v Rusku a v jiných podobných režimech, kde, jak říká, nevládne zákon. Kromě časté angažovanosti ve sporech o lidská práva řeší například i investiční kauzy. Zkušenosti má mimo jiné z Venezuely, Guatemaly, Ghany, Nigérie a řady dalších zemí. Více viz http://www.robertamsterdam.com/.
