Nenajde se mnoho fotografů, kteří by tak jako Jindřich Štreit za své práce byli souzeni, a dokonce odsouzeni za „hanobení republiky“.
Vědělo se o něm minimálně od počátku osmdesátých let. Jeho hořce směšné fotografie ťaly do živého: zachycovaly život bez retuší. Ukazovaly lidi, jací jsou ve své přirozenosti, když se nekontrolují. Ukazovaly vztahy mezi lidmi projevené jaksi mimoděk. Zachytily prostředí, v němž nám bylo žít a jež by si žádný režim, natož socialistický, rozhodně nedal za rámeček. Jeho fotografie jsou v pravém slova smyslu sociálními dokumenty, vizitkami toho, co žijeme. Někdy hodně drásavými, někdy nemilosrdnými. Nepostrádají však humor a jsou také plné lidskosti, pochopení a soucitu. I když jejich autor dokonale umí vystihnout kouzlo nechtěného a tím si z nás, svých objektů, velmi často střílí.
„Člověk je nekonečný, mnohovrstevný, nevyzpytatelný. Na jedné straně nádherný, fantastický, vstřícný, na druhé straně se setkáte s gaunerem, ta škála je obrovská; a co je nejlepší, žádný není stejný, na žádného z lidí nenajdete mustr. A to je fascinující,“ říká fotograf po čtyřiceti letech strávených s fotoaparátem. A také tvrdí, že je optimista – přese všechny strasti, které zachycuje, stáří, nemoci, slabost, jež se zračí v portrétech hrdinů jeho fotografií, má Jindřich Štreit pocit, že se máme úžasně, tak dobře, jako jsme se nikdy neměli. „Dlouho nebyla válka, je tady stabilita. Měl jsem možnost posoudit různé země, kterými jsem prošel, a neměnil bych za žádnou. Jsem tady opravdu spokojený, šťastný. Samozřejmě je spousta problémů, mezilidských, politických, ale to jsou všechno věci řešitelné. Jestliže nepadají bomby a víte, že můžete jít klidně spát, že vás nepřepadnou, nevytáhnou z postele a neodtáhnou kamsi... To jsem zažil v Čečně a v Ingušsku, jaké to je, když lidi nevědí, jestli dospí rána.“
V minulosti si leccos sám zažil. Vystudoval olomouckou pedagogickou fakultu, učil na devítiletce v rodném Rýmařově a stal se ředitelem školy v Sovinci a v Jiříkově. Pořádal ale výstavy, koncerty a divadelní představení, na něž se sjížděli dychtiví příznivci z blízka i daleka, protože se na nich mohli setkat s umělci, kteří nepatřili k tehdejším oficiálním kulturním strukturám. Když se jako jediný fotograf zúčastnil nepovolené výstavy v Praze, všimli si jeho výrazných snímků hlídači ze Státní bezpečnosti. Nenajde se mnoho fotografů, kteří by za svoje práce byli souzeni, a dokonce odsouzeni za „hanobení republiky“. Konec učitelování a fakt, že se musel živit jako dispečer na státním statku Ryžoviště, ovšem neznamenaly, že by se Jindřich Štreit vzdal své vpravdě osvětové činnosti a fotografování. Naopak. Mapoval život, jaký viděl kolem sebe. Cyklus o lidech Bruntálska, Rýmařovska a všechny další můžeme obdivovat i dnes, protože v podstatě nemohly zestárnout.
Absurdní, groteskní, lidské Co bylo tak hrozného na fotografiích z každodenního života, že se režim proti jejich zveřejňování musel bránit? Na retrospektivě v pražském domě U Kamenného zvonu je to vidět docela jasně: Třeba fotografie nazvaná Přesilovka. Sál vesnické hospody, u předsednického stolu sedí funkcionáři, vlevo se snaží mladá žena s dítětem hrát hrstce zády k nim otočených vesničanů. Realita osmdesátých let, zachycená bezprostředně a zpočátku zřejmě ani ne poťouchle. Jindřich Štreit ovšem situaci na kolektivizovaném a normalizovaném venkově ukazuje hodně nasyrovo. Sudety, absurdita beznadějnosti každodenního snažení, ošklivá krása a půvab v ošklivosti, prvoplánová existence, groteska na denním pořádku. Hrdinové ale nejsou z Hrabala, jsou živí a dál se prokousávají životem, jak umějí.
Období, kdy byl vyšetřován a souzen, považuje za nejtěžší ve svém životě. „Nejvíc mě ničilo vědomí následků pro mou rodinu. Jestli spíte na podlaze, jestli vám svítí celou noc světlo do obličeje, jestli vás každou hodinu probouzejí, to se všechno dá vydržet, zdůvodnit. Ale představa, že se kvůli vám dítě nedostane do školy, že ponese následky vašich činů po celý život, to mě trápilo.“ Všechno nakonec dobře dopadlo, Štreitova dcera je vynikající flétnistka, má doktorát, učí v Portugalsku a hraje v prestižnějším souboru.
Lidé ani jejich vztahy se nemění Změnil se režim, podmínky, napětí ve společnosti je docela jiné, změnilo se postavení „protirežimního“ fotografa. Uspořádal stovky výstav doma i v zahraničí (první cesta vedla do Ameriky, a přestože jeho snímky jsou tak neprodyšně svázány s tuzemskou atmosférou, uspěl). Vydal řadu publikací, učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, je docentem, váženým umělcem. Jindřich Štreit však pokračuje v tom, co dělal celý život. Fotografuje černobíle a klasickou metodou, sám si snímky vyvolává. „Mohl bych si vzít digitál, zkusit barevnou fotku, proč bych to neudělal, nejsem ničím svázán. Ale moje cesta je jiná, jsem klasičtější typ, snažím se spíše prohlubovat svá témata a jejich lidskou stránku. Vlastně je to pořád o tom jediném.“ Znovu si všímá slabých, odlišných lidí vydaných napospas drsným podmínkám k životu. Fotografuje v sociálních ústavech, „pasťácích“, nahlíží do míst, kam se člověk většinou neodváží nebo neumí vstoupit. Co vidí, jej ale nezlomilo. „Setkávám se s utrpením. Leccos z toho nás čeká – stáří, osamělost, nemohoucnost – každý si to musí prožít. A máme být připraveni. Takový život je, má všechny roviny... Ale nenaříkejme si. Věřím, že všechno je v nás. A jestli někdo dnes nadává, že je draho, že něco nemůže mít, že ho cosi rozčiluje, ať si zabojuje, zeptejte se ho, co on sám proti tomu udělá.“
