Sobota 25. června 2022, svátek má Ivan
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Netušené zážitky

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Režimní média a škola ve mně od dětství pěstovaly nechuť k lidovému zpěvu. Na pražských Vinohradech jste člověka v kroji nepotkali, pokud se zrovna neřadil prvomájový průvod - v tom se sice krojované skupiny vyskytovaly, ale se skutečným lidovým uměním měly pramálo společného. Hned v prvních školních letech jsem pustila z hlavy, co mi doma zpívali v útlém dětství, a lidovou píseň jsem si upřímně zprotivila. Skučela z každého tlampače a na pražském dláždění působila vskutku exoticky. Tohle že mají být moje kořeny? Také řeči o opravdovosti, hluboké citovosti a podobných přednostech lidového umění jsem začala pokládat za kecy stejně nesmyslné jako ty o upevňování norem, socialistických závazcích a podobných věcech.

Později jsem začala tušit, že se věci mají trochu jinak, že možná někde žijí lidé, kteří si klidně vyrazí v kroji nepovinně a zpívají si a hrají snad i pro radost, ale folklor ve mně vyvolával pořád dost nepříjemné asociace: znala jsem moravské písně leda tak z vinárny, kde po půlnoci určitě někdo táhle zanotoval Vínééčko bíílééé... Měla jsem ráda jinou muziku, rock a písničkáře anebo vážnou hudbu; Jarmila Šuláková pro mne představovala něco jako odpudivý skansen.

Nu, každý jednou přileze po kolenou ke křížku. Mne to potkalo tento víkend: jela jsem na Horňácko popřát k padesátinám Břeťovi Rychlíkovi a v Kuželově u větrného mlýna jsem se prvně v životě setkala s autentickým folklorem. Housle a jiné nástroje, zpěv dlouho do chladné noci, víno a slivovice („kudy teče, tudy léčí“), naprosto přirozeně nošené kroje, dokonce dlouhá veršovaná gratulace, kterou oslavenci přednesli jezdci na koních. Dopadla jsem jako asi každý, kdo podlehne a vyrazí na místa, kde se podobné věci odehrávají. Uléhala jsem pozdě v noci jako omámená a v duchu si slibovala, že se na Horňácko musím ještě podívat. A nejen jednou. Propadla jsem geniu loci -ale radši se o tom nebudu moc rozepisovat. Napadají mne jen slova o hluboké citovosti a opravdovosti, o lidovém umění, které žije - a ta mi už před desítkami let ukradla a zprofanovala komunistická média. Možná se někdy zmůžu na nějaká vlastní, ale do té doby se radši spokojím s nadšenou chválou lidí, kteří ji dokážou vyjádřit líp než já.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili na oběd v hospodě. Nepochybně to byla hospoda proslulá, jídelní lístek byl málem nekonečný a moc dobře tam vařili. Výzdoba ovšem byla rovněž jedinečná: po stěnách visely obrazy a u každého mosazná cedulka, v kterém roce mistr dílo hospodě věnoval. Jiří Krampol, Karty nelžou. František Ringo Čech, 2000 mil pod mořem (ano, dva tisíce, ne dvacet tisíc). Marek Vašut, Tlama pekelná. Karel Gott, Tokání hudbou. Kristian Kodet, V zajetí lásky. Ne, něco takového jsem skutečně ještě v životě neviděla a ani se mi nesnilo o tom, že uvidím. V duchu jsem si broukala jednu melodii z předchozí noci a dumala jsem o tom, kde berou estrádní umělci tolik času, aby ještě malovali obrazy. (Vím, že Kristian Kodet je akademický malíř, nemusíte mě opravovat.)

***

Uléhala jsem pozdě v noci jako omámená a v duchu si slibovala, že se na Horňácko musím ještě podívat. A nejen jednou. Propadla jsem geniu loci.

Autor:

Nadané děti mají společné rysy. Rodiče to někdy nepoznají, říká expert Mensy

Premium Pouhá dvě promile populace – tedy jenom jeden člověk z pěti set – má IQ vyšší než 150. Zhruba každý padesátý má přes...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Ekonomie hlouposti: počet hlupáků „v oběhu“ je vyšší, než si myslíte

Premium Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším. Za hloupé je třeba považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V...

Mohlo by vás zajímat