Řecká finanční krize hýbe Evropou. Abychom se vyhnuli jednostrannému pohledu, požádali jsme o články k tomuto tématu tři autory: odborníka na řeckou problematiku Kostase Tsivose, komentátora Lidových novin Daniela Kaisera a analytičku LN Lenku Zlámalovou.
Řekové žijí s dluhy již odpradávna. Dokonce by se dalo říci, že bez nich by v první polovině 19. století nezískali nezávislost na osmanské říši. V roce 1825 poskytli britští bankéři revoltujícím Řekům první půjčku. Tyto peníze, jež Řekové získali za dosti nevýhodných podmínek, použili k financování první občanské války, která začala ještě před uznáním nezávislosti Řecka. Obavy britských bankéřů o osud jejich peněz společně s obavou britské diplomacie, že Rusko prostřednictvím pravoslavného Řecka získá vliv ve východním Středomoří, vedly Británii k vojenské intervenci proti Turkům. Tím byla v roce 1830 zpečetěna i nezávislost Řecka. Z pochopitelných důvodů pak za první britskou půjčkou následovaly další půjčky, s očekáváním, že Řecko zachová loajalitu. Vždy, když se řecká politika začala rozcházet s britskými zájmy, zjednala nápravu britská vojenská expedice (např. v letech 1854, 1916 či 1944).
Za druhé světové války okupovali Řecko Němci a totálně vydrancovali nejen řecké banky, ale i všechny potravinové zásoby, čímž způsobili největší hladomor v novodobých dějinách země. V jeho důsledku zemřelo asi půl milionu lidí. Krátce po odchodu Němců z Řecka začala krutá občanská válka (1944-1949), která fyzicky i morálně zruinovala zemi právě v době, kdy ostatní západní státy prožívaly svůj poválečný ekonomický boom. Důsledky občanské války pociťovalo Řecko až do osmdesátých let 20. století.
Ráj státních úředníků V poválečných letech se Řecko mohlo spoléhat především na tři zdroje příjmů: obchodní námořnictvo, cestovní ruch a valuty statisíců řeckých gastarbeitrů, kteří našli práci při obnově poraženého Německa. Pomoc nebo půjčky, které byly poskytovány Řecku Spojenými státy nebo jinými západními zeměmi, měly spíše vojenský charakter a směřovaly k posílení řecké obranyschopnosti vůči severním komunistickým sousedům (Bulharsku, Albánii, Jugoslávii). Největším zaměstnavatelem v zemi se tím pádem stal celkem logicky sám stát.
Veřejný sektor byl zpočátku určen přednostně takzvaným nacionálně smýšlejícím Řekům. Tato praxe přestala platit v osmdesátých letech, kdy poprvé v novodobé historii Řecka socialisté vyhráli volby a sestavili svou vládu. Brány veřejného sektoru se otevřely dokořán i pro stoupence levice. Hlavním kritériem vstupu do veřejných služeb nebyly znalosti ani schopnosti nových úředníků, nýbrž politická příslušnost. Rozmohl se politický klientelismus a korupce. Stále větší díl státního rozpočtu končil v kapsách statisíců státních zaměstnanců. Jeden malý příklad: v řeckém parlamentu, který má 300 poslanců, pracovalo na počátku devadesátých let asi 500 úředníků. V roce 2004 jich bylo již 800 a těsně před loňskými říjnovými volbami, tedy v době, kdy už byly více méně známy problémy s deficitem, přesáhl počet parlamentních úředníků 1600. Tito pracovníci kromě mnoha výhod pobírají ročně ne 12, ale 16 měsíčních platů, protože prý musejí pracovat přesčas! Podobná, ne-li horší je situace i v jiných státních a veřejnoprávních institucích.
Snad v žádném jiném evropském státě neexistuje tak propastný rozdíl mezi veřejným a soukromým sektorem. Zatímco státní služba poskytuje svým zaměstnancům doživotní definitivu, přídavky a další sociální jistoty za mizerné pracovní výkony a často korupční chování, v soukromém sektoru panuje pravý opak: sociální nejistota, vysoké pracovní nasazení, nízké platy. Předloňské prosincové násilnosti ve velkých řeckých městech byly vyvolány mladými lidmi, takzvanou generací 700 eur, což je průměrný plat v soukromém sektoru a zároveň suma v dnešním Řecku naprosto nedostačující k životu. Snem nejschopnějších studentů je proto získat jednou místo úředníka. Nejvyhledávanější školou nadaných řeckých středoškoláků se staly vojenské a policejní akademie, protože jedině ony v této chvíli dávají svým studentům jistotu, že po absolvování budou mít práci.
Diagnóza je jasná, terapie ne Nejoblíbenější heslo halasných řeckých demonstrací zní: „Zákon je právo dělníka“, popřípadě úředníka, rolníka apod. Řekové velice často dávají najevo svou nespokojenost s tím čí oním vládním opatřením na masových demonstracích. Protestují většinou zaměstnanci veřejného sektoru, kteří požadují ještě větší zajištění, zatímco zaměstnanci soukromého sektoru je tiše sledují a upřímně závidí. V tom je nejlépe patrný projev řeckého „egocentrismu“, převaha osobních zájmů, „vlastního práva“ nad kolektivními zájmy, nad právem „těch ostatních“.
V těchto dnech tisíce řeckých zemědělců ochromily svými protesty skomírající ekonomiku celé země. Jejich traktory okupují dálnice a hraniční přechody se sousedními zeměmi. Dávají tak najevo svou nespokojenost s dnešním stavem řeckého zemědělství, požadují vyplacení dotací a záruk, a přitom je vůbec nezajímá reakce ostatních. Ministryně zemědělství Katerina Batzeliová vyzvala zemědělské předáky k dialogu s tím, že za dané situace nemůže slíbit žádné dotace, už proto, že Atény musejí zaplatit vysokou pokutu za loňské překročení unijních dotací. Zemědělci si spočítali, že k uspokojení jejich požadavků by stačila miliarda eur. Zároveň připomínají ministryni, že minulá řecká vláda jen loni poskytla 28 miliard eur na pochybné ozdravení řeckého bankovního sektoru z následků mezinárodní finanční krize.
Většina Řeků - ať stoupenců levice, nebo pravice - souhlasí s diagnózou současných nemocí řecké společnosti, tak jak ji formuloval minulý měsíc nový premiér Jorgos Papandreu. Jejich názory se ale rozcházejí ve způsobu terapie. Několik řeckých intelektuálů a část řeckých médií razí názor, že celé pozdvižení kolem řeckého deficitu představuje výmysl a komplot Západu, protože prý cizinci žárlí na to, jak si chudí Řekové umějí užívat života. V argumentaci tohoto myšlenkového proudu převažují dosti drsné, někdy i primitivní názory typu „Západ je naším dlužníkem, protože my jsme mu přinesli demokracii a civilizaci“.
V hledání příčin současné řecké krize jsou slyšet však i některé racionálnější názory, které se snaží Řeky hájit. Lavinu publicity o řeckém deficitu spustilo snížení kreditu země od tří světových ratingových společností. Proč ale tito strážci světového ekonomického pořádku nesnížili včas a stejně razantně jako v případě Řecka známku důvěryhodnosti bank a firem, které svými mnohamiliardovými podvody vyvolaly současnou krizi? Proč taková přehnaná citlivost jen v případě Řecka?
Pokračování na straně 22 Než to v Řecku konečně praskne
Dokončení ze strany 21
Snížením ratingové sazby Řecka vyskočily úroky řeckých dluhopisů na desetinásobek německých dluhopisů. Nejde o záměr některých spekulantů, kteří vycítili příležitost vydělat na úkor nejen Řecka, ale i dalších zemí Evropské unie? Nedávno analytici Deutsche Bank srovnávali současnou řeckou krizi s krizí, která před deseti lety přivedla k bankrotu Argentinu. Při srovnání čísel a údajů obou zemí se však dopustili malé chybičky: zapomněli prý, že dnešní kurz eura k dolaru je poněkud odlišný, než byl v době argentinské krize.
Existuje-li nějaká oblast, v níž by Řecko mohlo bez závažnějších následků seškrtat výdaje, pak to je nepochybně obrana, do které Atény v posledních desetiletích investovaly nejvyšší procento HDP ze všech zemí EU. Řecko by mohlo nejen redukovat svou nákladnou vojenskou přítomnost v Kosovu a v Afghánistánu, ale i načas odložit nákup stíhaček Eurofighter nebo technicky problematických německých ponorek. K těmto krokům však žádný spojenec Řecko netlačí a raději mu nutí staré osvědčené recepty utahování opasků, seškrtání mezd a sociálních dávek. Ač „kreativní účetnictví“ rozhodně nepatří mezi řecké vynálezy, minulé vlády v posledních třinácti letech opravdu vynikaly ve fingování statistických údajů. Bruselu došla trpělivost a vyslal do Řecka své úředníky, aby převzali kontrolu nad řeckým statistickým úřadem. Řecká média, ale i někteří řečtí ministři po návštěvě těchto bruselských auditorů vyjádřili nevoli a nespokojenost nad jejich arogantním chováním.
Řekové nepochybně nesou hlavní vinu za problémy své ekonomiky a musejí také nést následky. Dnešní řecký příběh nepojednává jen o snižování deficitu a o znovuzískání důvěry mezi Řeky navzájem a mezi Řeckem a jeho partnery. Řeky - ale nejen je - by tato krize měla poučit především o tom, co znamená zachovat si vlastní důstojnost.
Část řeckých médií razí názor, že pozdvižení kolem řeckého deficitu představuje komplot Západu, protože cizinci žárlí na to, jak si chudí Řekové umějí užívat života
O autorovi| KOSTAS TSIVOS, Autor (* 1963) přednáší moderní dějiny Řecka v ústavu řeckých a latinských studií FF UK
