Dnes se tato dobová rekonstrukce přece jenom více jeví jako anachronismus, který se k živému tvaru přibližuje jen v hereckých improvizacích a extempore. Problémem je i délka představení. Děj je jednoduchoučký a přísně určený styl vede k statičnosti až monotónnosti. Je však třeba ocenit nasazení herců, jejich přesnost, ba i vynalézavost, s níž interpretují dobový manýrismus. Překvapivé bylo, že komorní scénické řešení nepůsobilo nepatřičně na rozlehlém jevišti Státní opery, bylo dobře vidět a slyšet, diváci nepřišli o detaily a měkké světlo svíček udrželo žádanou poezii.
Sami tvůrci přiznávají, že hudební doprovod k frašce je novodobým přídavkem, stejně tak neradi zjevili, že svíčky občas přisvěcují umělým světlem. Jinak ale zřejmě nechtějí vzít na vědomí, že za tři sta let se způsob hraní divadla změnil a prostá reprodukce už nikam nevede. V lepším případě zůstává milou lekcí z dějin divadla. A to nezmění ani snobské klima pražského uvedení.
HODNOCENÍ LN *** Moliere: Lékařem proti své vůli Režie: Jean Denis Monory La Fabrique a théatre, SOP 6. 8.
