Jak krátká doba stačí, aby jeden zapomněl, co to obnáší, když je venku zima a tma. Jenomže „oni“ mu to připomenou a on se pak stane přístupným sentimentu, tomu melancholickému zvlášť. Jedním z projevů bývají sladce drásavé výlety do „uzavřených období“, například dětství. V hlavě zazní příslušná melodie.
V mém případě je to nápěv písně Roberta Schumanna Dva granátníci. Babička se narodila v časech, kdy součástí dobrého vychování byla i schopnost hrát na klavír, a tu skladbu jsem z jejího repertoáru měl nejradši. Na půli cesty mezi pochody vojenským a pohřebním, chmurné odhodlání, jež ty tóny vyzařují, na mě působilo dospěle a zajímavě. A taky slova, jež vyvolávala obrazy promrzlé ruské pláně, přes níž ti dva zajatci táhli jenom proto, aby je zdrtila zpráva, že „císaře, císaře jali“ a jim nezbylo nic než stará zranění. I ta samozřejmost, s níž posílají rodiny na žebrotu, protože císař je přednější, mi přišla přitažlivá. A nakonec vzdor a rozhodnutí jít až do konce, lehnout si do hrobu s flintou v ruce pro případ, že by Napoleon ještě zavelel. Císař ten rozkaz dal a bylo z toho Waterloo. To jsem ale naštěstí nevěděl.
