Obritské společnosti se všeobecně soudí, že je elitářská a příliš si necení lidové, populární kultury. Britská královna a její poradci jsou evidentně jiného názoru. Mezi umělci oceněnými na sklonku loňského roku tituly a řády totiž najdeme jazzového saxofonistu (Courtney Pine) či legendárního rockera z kapely Led Zeppelin (Robert Plant). A spisovatel humoristické fantasy Terry Pratchett byl jmenován rytířem a získal tak právo užívat titul sir.
Tedy kultura navýsost živá a masově prožívaná. Srovnejme si to se seznamem českých umělců vyznamenaných Státní cenou za zásluhy ve stejném roce. Spisovatel je tam jediný, a to in memoriam (Adolf Branald). Zbývají dva výtvarníci a režisér (Pavel Brázda, Jaroslav Šerých a Břetislav Pojar), kteří všichni překročili věk osmdesáti let.
Vítejte na Zeměploše
Jméno Terry Pratchett dávno opustilo knižní poličky a přesunulo se do kategorie mezinárodního fenoménu. Po J. K. Rowlingové nejprodávanější britský spisovatel prodal pětapadesát milionů svých knih vydaných v pětatřiceti jazycích světa. Někteří spisovatelé jsou v určitých zemích populární a v jiných zase méně, ale Rowlingovou a Pratchetta hltají všude. Ostatně Česko nezůstává nijak pozadu. Představu, o jakém fenoménu mluvíme, si můžete udělat sami. Sledujete tituly knih, které si čtou lidé v dopravních prostředcích? Pak jistě víte, že čtenářem je obvykle mladší muž či žena, že ta kniha je skoro vždy ohmataný brožovaný výtisk a s velkou pravděpodobností se jedná o fantasy román. Snad nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že každým druhým titulem čteným bez zájmu o okolní tlačenici je něco od Pratchetta. Vysvětlení má své praktické i kulturní důvody. Že je fantasy literatura spolu se sci-fiv dnešní době určujícím druhem populární literatury, je očividné. Pouze sci-fidokáže pracovat s technikou vyvolanými změnami v moderní společnosti, a když už máte těch změn po krk, fantasy je nejjistějším únikem od toho všeho. Co se praktické stránky týče, z nějakého důvodu je téměř výhradně pro tyto dva žánry (a edici Harlequin) rezervován menší formát brožovaných knih, které se vejdou do kapsy u bundy. Málokdo si vezme do autobusu vázanou knihu, i brožované detektivky tyto praktické rozměry postrádají. A proč Pratchett? Neexistuje žádný jediný hlavní důvod, „fenomén Pratchett“ je kompozicí dokonale zvládnutého smyslu pro anglický suchý humor, špičkového spisovatelského řemesla, píle, citu pro situační komiku a vnímavosti ke světu kolem nás. Všichni vědí, že Zeměplocha, kde se třicet šest z autorových románů odehrává, je úplně jiným světem, skutečně plochou Zemí spočívající na hřbetu čtyř slonů stojících na velké kosmické želvě. A přesto nám každá z těch knih připomene právě náš, kulatý a nemagický svět, jen nějak podivně překlopený. Terry Pratchett však nepíše v prvním plánu satiru, jeho knihy jsou plnohodnotnými fabulacemi, to jen humor se nutně opírá o to, co čtenář tak dobře zná. „Stále častěji nacházím citáty ze svých knih ve vědeckých publikacích,“ svěřil se mi Pratchett před lety. „Není to ale zase tak daleko od věci. Jejich autoři musejí některé velmi složité jevy vysvětlovat hodně zjednodušeně, což vede k takovým formulacím jako ,Na počátku všeho bylo nic. Pak to nic explodovalo.‘ Cožpak to nezní jako věty ze Zeměplochy?“ Zeměplochu začal Pratchett podle vlastních slov psát jako sebeobranu proti záplavě špatných imitací J. R. R. Tolkiena. Díl od dílu však série získávala hloubku, myšlenkovou i literární. Když spisovatel hovoří o své tvůrčí metodě, označuje ji jako „logické domýšlení bláznivých věcí“. Pohádkové či mytologické postavy staví do všedního kontextu: „Jak by například vypadal soukromý život vlkodlaků? Jak by vypadala domácnost, kde by se kdokoliv mohl proměnit v kteroukoliv dobu ve vlka? Jaký budou mít doma nábytek? Budou se obyčejní vlci bát vlkodlaků stejně jako lidé? Proč vlkodlaci vystupují v příbězích jako bezejmenný proletariát, zatímco upíři bývají aristokraté? Od takových otázek se mi pak odvíjí příběh.“
Hlas sedmi set tisíc nemocných
Terry Pratchett na královské ocenění reagoval po svém: „Říct, že jsem absolutně, totálně a ztřeštěně překvapený, nevyjádří dostatečně moje pocity. Neznamená to, že mi čtenáři nutně musejí říkat sire, ale každopádně po mně už nesmějí vrhat žádné předměty.“ Pratchettovo pasování za zásluhy o literaturu má svou hořkou příchuť. Je očividné, že přichází právě v době, kdy spisovatel čelí vzácné variantě Alzheimerovy choroby, kterou mu diagnostikovali před rokem. Za ten rok se Pratchett stal nejhlasitějším bojovníkem za účinnější výzkum nemoci, kterou jen v Británii trpí sedm set tisíc lidí. Pratchett byl překvapen, že na tak rozšířené a vážné onemocnění jsou věnována jen tři procenta prostředků ve srovnání s rozpočtem výzkumu rakoviny. A také tím, že se lidé o Alzheimerovi stydí hovořit ještě více než o rakovině. „V této zemi žije sedm set tisíc pacientů s demencí a nejsou slyšet,“ napsal loni v říjnu. „Já mám to štěstí, že mě slyšet je. Bohužel je neuvěřitelné, jak vám lidé najednou naslouchají, když veřejně věnujete milion dolarů na výzkum, jak jsem to udělal já.“
O autorovi| Ivan Adamovič redaktor magazínu Pátek LN
