Současné nedělní reprízy seriálu o pražské záchrance jsou ale zajímavé i z jiných důvodů. Divák si může jasně spočítat, co je za to skoro čtvrtstoletí u nás jinak a co zůstalo beze změny. Chtě nechtě reálie filmu aspoň v podstatných rysech zrcadlí život. Tedy hodně jiné jsou třeba podmínky záchranářů. Už ty samotné sanitky. Jaromír Hanzlík cestoval za pacienty kulatou škodovkou, stejšnem, který divže se nerozsypal. Ti dnešní přijedou v cuku letu speciálně vybaveným skříňovým obrem, mají terénní mercedesy nebo nissany, postaví vám v pokoji kyslíkový stan, když je to třeba, a než pacienta dovezou do nemocnice, zajistí jeho životní funkce a přinesou doktorům už první výsledky testů... Co se kupodivu skoro nikde nezměnilo, jsou „lidské“ podmínky lékařů v nemocnicích. Leckde na příjmových ambulancích ordinují na chodbě (moc pacientů, málo lůžek a „saniťáci“ přivážejí stále nové případy), jejich doktorské pokoje se pořád blíží spíše laciným ubikacím, než aby skýtaly kulturní kout, v němž lékař přece tráví většinu svých dní a nocí.
A nejspíš se nezměnil ani lidský faktor. Ochotní a obětaví „v bílém“ byli tehdy a jsou i nyní, protivní a necitliví takovými zůstali i v našich časech. I když se v nemocnicích hodně snaží (pan doktor se pacientovi představí, snaží se jednoduše vysvětlit, co se s ním bude dít a proč...), sem tam úzkostí naplněnému nemocnému neuniknou poznámky, z nichž je zřejmé, že jeho léčba je drahá a že nemocnice by radši i na něm ušetřila. „Potřebujete ještě dvě krve, uvolníme tedy další náklady,“ povzdechne si paní doktorka a pán na posteli přemýšlí, jestli by si neměl na tu krev připlatit, i když je v nemocnici po padesáti letech poprvé... Jestli si v neděli pustí Sanitku, nevím, vím jen, že mezi zdravými a nemocnými jde vždycky o totéž. O empatii.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
