Poslední červnový víkend – v době konání fotbalového mistrovství světa – jsem byl v Madridu. Čekal jsem, že sportumilovní a vášniví Madriďané budou šílet – Španělé patří jako aktuální mistři Evropy k nejžhavějším aspirantům na titul. Těšil jsem se, jak zažiju (samozřejmě z čistě národopisných zájmů) na náměstí Plaza Mayor nebo Puerta del Sol napínavý zápas Španělska s Chile spolu s fanoušky obou týmů.
Z mého plánu nebylo nic: široko daleko žádná velkoplošná obrazovka, až po delším poptávání si jeden taxikář vzpomněl, že prý něco takového je u stadionu Bernabeu. A hrdě dodal, že se tam prý schází až 3000 lidí. V Madridu? Jen 3000 lidí?
To u nás ve Frankfurtu mistrovství světa ve fotbale neuniknete. Letní terasy restaurací a kaváren lákají fanoušky televizemi a promítacími plátny a šum fotbalových utkání se vznáší nad celým městem. Výlohy obchodů a okna restaurací jsou ozdobené národními vlajkami zúčastněných národů a krajané vítězných týmů vytrubují svou radost jezdíce v autech po centru města (25 procent Frankfurťanů je neněmeckého původu, takže žádný tým nemá o fanoušky nouzi). Na Goetheho náměstí vyrostly velkoplošné obrazovky, aby si na 6000 milovníků fotbalu mohlo užívat kolektivního procítění radosti i smutku z výkonů hráčů. Novoněmecky se tomu říká public viewing a největší takové veřejné promítání se uskutečnilo v hlavním městě, kde se na osmifinále Německo–Anglie sešlo 300 000 lidí. Obrazovky jako důkaz Fenomén hromadného sledování zápasů na velkoplošných obrazovkách se poprvé objevil před čtyřmi roky, kdy se mistrovství světa ve fotbale konalo u nás. Poněvadž zájem o vstupenky přesahoval kapacity
STŘEDOEVROPSKÉ OKNO
stadionů, mnoho měst umožnilo fanouškům sledovat utkání na obrovských obrazovkách. Náměstí byla plná cizích hostů v tričkách s národními barvami, neznámí lidé stáli vedle sebe a dávali se do řeči, blahopřáli si k vítězství nebo se utěšovali po porážce. Počasí vyšlo skvěle a během těch čtyř týdnů Němci překvapili svět (a ještě víc možná sebe samé), jak umějí slavit, jak jsou uvolnění a přívětiví.
Tehdy jsem se musel poprvé vypořádat se všudypřítomností německé vlajky. Pocházím z generace Němců, jež dospívala v rozumářském ovzduší po studentském hnutí, kdy si Německo plně uvědomovalo nacionalistické kořeny své nacistické minulosti. Použití národních symbolů nám bylo nejen cizí, ale i podezřelé. Vzpomínám si, jak jsme v deváté třídě gymnázia uvítali hosty z Anglie a Francie. Jeden večer začali francouzští žáci u táboráku zpívat Marseillaisu, Angličané se potom přidali se svou God Save the Queen. Řada byla na nás, jenomže nikdo z nás neznal slova vlastní hymny a ani se nám do ní moc nechtělo. Když se o tom doslechl ředitel školy, nařídil, aby se text naučila celá škola. Text mě docela překvapil: svornost, právo a svoboda nejsou nejhorší hodnoty pro národ, jenž si už jednou sám zvolil vládu bezpráví a nesvobody.
Lidový rituál Národní symboly jsem ale nadále vnímal jako něco nežádoucího a nebezpečného. S velkou skepsí jsem proto sledoval, jak před čtyřmi roky německé vlajky zaplavily moje okolí. Tři věci však záporný dojem zmírnily: zaprvé sousedé neněmeckého původu stejným způsobem fandili svým týmům na mistrovství, zadruhé vládlo velké přátelství mezi všemi fanoušky a zatřetí vlajky po mistrovství zase zmizely. Když se stejný projev národních symbolů opakoval před dvěma roky při příležitosti mistrovství Evropy, vnímal jsem to už jako určitý lidový rituál. A přestože je to především rituál mladých lidí, dodržuje jej i moje osmdesátiletá matka, veselá paní o holi: o Velikonocích zdobí předsíň vajíčky a jarními kytkami, o Vánocích anděly a hvězdami a momentálně tam vystavuje německou vlajku, plyšový klobouk v národních barvách a černo-červeno-zlatý šál...
Osobně teď vidím celou akci velmi pozitivně. Během mistrovství ve fotbale se ukazuje národnostní pestrost Frankfurtu. Na každý zápas přicházejí na Goetheho náměstí jiní fanoušci, v restauracích sledují utkání společně lidé nejrůznějšího původu a baví se spolu. Sport tady projevuje svoji nejlepší schopnost: spojit lidi. Na tom se rád podílím i já, nenosím přitom ale znaky své německosti. To je mi dosud cizí, i když bych jako bývalý reprezentant v košíkové měl v šatníku docela slušnou výbavu.
O autorovi| Franz Schindler, bohemista Autor (* 1963) je bohemista, přednáší slavistiku na univerzitě Justuse Liebiga v Giessenu. Žije ve Frankfurtu.
