Poslední dobou několikrát jsem musel přemýšlet nad lidmi: davem. Jsem já normální, když tolik s nimi nesouhlasím? Jak se musejí kamsi hrnout, až se tam ušlapou. Nebo se s nimi něco proboří či do nich něco vjede. Ohňostroje, karnevaly, motokrosy… Nebo ten davový obdiv ke zpěvákům, gestikulujícím kytarami jako samopalem, a ke zpěvačkám sprostého výrazu nahoře i dole. Jako ta Lady Gaga (?).
Na nic takového jsem nikdy nebyl zvědavý. Ano, byl jsem kdysi s našimi malými kluky na vojenské přehlídce; ale oni od té doby také na ní nebyli. Šli jsme se jednou s paní Vaculíkovou dívat na slavnostní ohňostroj. Jednou. Stačí. Jako nepotřebuju znovu vidět zatmění slunce. Nevím, co by mě mohlo přitáhnout na Staroměstské náměstí. I Gottwald jednou stačil. Teď ani ten vánoční strom, který není pod elektrikou vidět. Škoda stromu, na to stačilo laťové lešení.
Ptám se, nejsem-li nějak chudý, ale nevadilo by mi to. Možná kdyby Ivan Klíma, Pavel Kohout, Saša Kliment… mi řekli, že je nás kdesi takto třeba, šel bych. Ale jak se zdá, pro nás už není takové demonstrace, manifestace, atrakce. Co by se muselo stát nebo co bychom tak museli vyslovit, abychom něco zapalovali, rozbíjeli? Takovou zlost mívám jen soukromě, na sebe, a vyjadřuju to příšernými kletbami, například… Kletba může také být velice nebezpečná: když máte přitom něco v ruce.
Když vidím, jak se pod účinkem nějakého rytmu kývá cely stadion zvednutých paží, nevím: je to snad potěšitelný zbytek kmenové schopnosti společného citu a nadšení třeba až k hrdinství a oběti, či nebezpečná ochota jít pálit, ničit, zabíjet? V jakých rukou je tento svět?
Mám starou pochybnost, zda je tento způsob demokracie bezpečný. Když je založen na hlasu většiny, která tíhne k nižším vzorům, snadným možnostem a podléhá davové sugesci. Tu se odpovědnost přenáší na šamany, náčelníky, velitele… Po těch, prosím, měli bychom se ohlížet!
Ale ta nižší úroveň části obyvatel se v něčem projevuje příznivě: nejdou k volbám, a zvyšují váhu těch ostatních, odpovědnějších. Mluví se někdy o „selhání intelektuálů“: co to je? Co kdo od nich čeká? Nemyslím, že by měli něco rázného vymýšlet, naopak: když to udělali, bylo zle. Snad viditelně příkladným občanským činem? Ale jak se spolu naleznou? Má jít o spolek? A mohou na něco působit bez peněz? (Na lidi s penězi…) Vzpomínám si jen na jednoho: na architekta Hlávku. Vrací se mi myšlenka na „svobodné zednáře“, ty ušlechtilé intrikány. Sociolog Jan Keller v Literárních novinách mluví o „diskrétní elitě“, jaká prý je v některých historických demokraciích a působí na vlády. Ale jsou to lidé obchodu a peněz: to tedy mají být oni? Jistě, ti si nepřejí, aby všecko zkrachovalo. Ale jak jim dáme vzdělání a trochu náboženství?
