Vdobě, kdy Pavel Kohout byl spisovatelem básníkem, já jsem na tu kategorii obyvatel hleděl jako na povznešenou, k níž jsem se nevzpínal. Svoje psaní, neznámé a soukromé, jsem nepokládal za způsobilé uveřejnění. Byl jsem absolventem žurnalistiky na jedné vysoké škole, i členem KSČ jsem byl, redakce novin mně byly přístupné, ale já jsem nikam nepsal, když jsem četl, co se tiskne: začátek padesátých let. Básník Kohout byl stranou toho, jelikož poezie vůbec se straní nízkosti; když ji člověk rozezná. Jeho básně „přitakávající socialismu“ jsem nepovažoval za neslušné: poznával jsem v nich svou lepší představu socialismu, byla to slova dobré vůle.
Otázkou, kterou jsem si ještě ani neuvědomoval, bylo, nakolik naše dobrá vůle k věci omlouvá její zlou povahu. A zda ten rozdíl mezi věcí a naší lepší představou omlouvá nás. Neomlouvá. Nějaký úsek života tedy musíme prožít neomluveni. Zase totéž, co jsem poznal později v životě: kdybys vydržel déle mlčet, část tvé hlouposti by se nedostala k slovu. První podnět k přemýšlení o básníku byl hlas, kterým ho na tu dobu nebývale kriticky napadl Jan Trefulka, spisovatel; svůj spisovatel, nikoli státní, jací také byli.
Poprvé jsem se s Pavlem Kohoutem setkal na onom pověstném sjezdu spisovatelů v červnu 1967. Když v jedné pauze ke mně přistoupil, oslovil mne tónem, jímž mne bral na svou rovinu, a nabídl mi v té chvíli duševní i jinou pomoc. Tím dnem jsme se stali kamarády: dopředu, na úvěr, jenž nebyl zklamán. Pavel, myslím si, dělí lidi, spisovatele i jiné, na menšinu, kterou považuje za sobě rovnou, a na neznámý ostatek, k němuž má, máme, humánní vztah. Tímto se snažím vyjádřit svůj vlastní poměr k lidem; já ovšem to míním v rovině občanské, obyčejně lidské... ach, zpřesnit to bylo by velice složité až k nespravedlivosti.
O jeho psaní mají teď příležitost mluvit povolaní lidé, odborníci v psaní, čtení, psychologii. Já jsem si z jeho díla, v celé souvislosti, přečetl jeho povahu takto: je přemýšlivý, pracovitý, čestný, ctižádostivý. Jeho vůle v mládí trochu předbíhala jeho poznání. Má tu nádhernou mužskou vlastnost: myslí si, že bez něho by věc nebyla tak dobrá, jak by mohla být. Bude si daleko více vyčítat, u čeho není, než u čeho byl nešťastně. Jeho úmysly, i když se mýlil, byly vždycky dobré, jeho práce byla vždycky na špici jeho poznání.
Přátelé Pavla Kohouta měli možnost poznat něco, co nepřátelé ne: že je dobrý kamarád. Snaží se pomoci, kde vidí nouzi. Byl jsem překvapený, když jsme se v 70. letech scházívali, jak je snášenlivý, loajální i při nesouhlase, slyší, co říkají druzí, a k cizímu dobrému úmyslu se přidá, jako by byl jeho. Zajímavé bylo proudění nábojů vůle mezi Pavlem Kohoutem a Václavem Havlem. I svůj úmysl požádat o termínovaný výjezd do Rakouska předložil k diskusi přátelům na Hrádečku. Mínil, že to bude jakási sonda do poměrů, na jejichž změnu jsme čekali všichni. A nebylo by od kamarádů pěkné, kdyby mu to zamítli. Ale když to dopadlo, jak to dopadlo, a on tam zůstal, mysleli si někteří přátelé, například i já, trochu jízlivě, že se mu to hodilo: jako lepší příležitost k práci.
Pavel Kohout píše hodně o sobě: a jako téma svého psaní je příkladem toho, jak se na osudu jednoho člověka ukáže celý systém. Musel to napsat. Když píše vymyšlené příběhy, jako je Katyně, má to ráz toho, co chtěl napsat, ale nemusel. Je to takový ten autor, co jeho život sám je poučné dílo, jež může odvádět pozornost od toho, co napsal.
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
