„Na rozdíl od jiných národních skupin v Bruselu, které prokazují loajalitu vůči restauracím, jež reprezentují jejich národní kuchyni,“ píše Vladimír Železný, „česká komunita nechala tuto skvělou restauraci postupně zahynout. Jak jinak se chová například polská komunita k těm několika polským restauracím v Bruselu, a to nemluvím o italských.“
„Mnozí reprezentanti, úředníci a pracovníci českých zastoupení,“ žaluje dál bývalý ředitel na nedostatečný patriotismus, „raději jednají v italské restauraci, která je blízko, než aby svým partnerům nabídli vhled do originální české kuchyně.“
Příběh restaurace Golem je jednoduchý. Sídlí v atraktivní čtvrti, zároveň ale ve čtvrti s tvrdou konkurencí a daleko od úřadů s Čechy a dalšími, kteří jsou schopni identifikovat segedínský guláš. Když si Belgičan mezi nicneříkajícími jídly a prověřenou pizzou má zvolit první možnost, musí být buď dobrodružné povahy, nebo výrazně ušetřit – touto cestou šly polské vývařovny. Belgičani nejsou dobrodruzi, a tak v české stravovně neušetřili – restaurace patří k těm dražším.
Říká se tomu špatný podnikatelský záměr. Golem chtěl z českých chodů udělat vyhledávaný luxus, dojel však na to, že pod zdejší kuchyní si řadový Belgičan nic nepředstaví a nechce se mu za risk dávat bezmála 20 eur.
Právě o lidi z ulice musela přitom restaurace soutěžit. Z občasných objednávek pro krajanské akce se žít nedá. A ostatně i ti zaměstnanci krajů a úředníci, které Železný komicky obviňuje z protistátního chování, musí počítat. Proč vyčerpávat fondy, mimochodem veřejné, na drahém našinci? Jen proto, že je to našinec?
Železný uzavírá, že je sice proti jeho „bytostnému přesvědčení zachraňovat upadající podnik“, s ohledem na české předsednictví ale žádá, jestli by to přece jen nějak nešlo. Doufejme, že nešlo; že ke státní sanaci soukromého podniku nedojde. Nikoli kvůli Golemu, ale kvůli principu.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
