Pokolikáté už se zapřísahám, že nebudu psát o naší předvolební politické scéně, protože bych musel reagovat jako ten pán z anekdoty, který se napřed slušně zeptal řidiče taxíku, jestli si může na zadní sedadlo odložit dva litry vína a dvacet deka vlašáku, a dál to jistě znáte.
Mnohem zajímavější téma mi přihrála novinka z nakladatelství Paseka, kde v tematické řadě edice Zmizelé Čechy a zmizelá Morava a Slezsko ve spolupráci s firmou Schola ludus – Pragensia právě vyšla kniha Pavla Fojtíka Zmizelá Praha – Tramvaje a tramvajové tratě s podtitulem Historické centrum a Holešovice. Však je letos pěkné výročí, neboť před 135 lety, 3. května dělníci položili v ulici Na Poříčí první metry kolejí a již 23. září do ulic metropole vyjela koněspřežná tramvaj, alébrž koňka, kterou uvedl do provozu belgický podnikatel Eduard Otlet, a vydala se na smělou rachotivou pouť od řetězového mostu císaře Františka I., kde se stavělo Národní divadlo, až ke karlínské Invalidovně. (V Brně prosím o klid, já vím, tam jste ji zavedli o sedm let dřív.) Ejhle, linka tehdy ještě nebyla číslovaná a měla jen bílý reflektor, směrovou tabuli a bílé jízdenky. Vida, další jubileum na dosah, právě příští středu uplyne 105 roků ode dne, kdy vyrazila naposledy.
Zatím jsem si z této mimořádně záslužné série, jež připomíná minulé tváře našich měst a sílu genia loci, na jehož vytváření se podíleli předkové, pořídil jen skvělou publikaci Jiřiny Psíkové a Jana Zieglera omé milované Třeboni a vím, že dělám chybu. Nemůžete ale stihnout všechno.
Novinka mě fascinuje už snímkem na obálce, na němž si to od koně na Václavském náměstí šine dolů k Můstku tramvaj číslo 7. A dvoustovkou dalších fotografií. Hned naskočí vzpomínky a můžete se s kamarády sázet v restauraci třeba o to, kudy a kam jezdila jednička, kdy skončily tramvaje na Staromáku a jezdily-li někdy Pařížskou třídou. Při prohlížení knížky se vás nepochybně zmocní těžká nostalgie, kterou je posedlý též bývalý komunistický poslanec František Beneš, jenž nyje po normalizačním seriálu Nejmladší z rodu Hamrů a sbírá podpisy pod petici vyzývající Českou televizi k jeho odvysílání. Proboha, proč si ho ten bolševik nekoupí na DVD a neukájí se jím sám doma po nocích?
Proto rád sleduji i ten nejstupidnější film pro pamětníky, jelikož v záběrech městské hromadné dopravy dýchají dějiny. Například Kadárův a Klosův snímek Tam na konečné (1957), viz název, se točil na smyčce na Budějovickém náměstí. Nebo se v Rychmanově Kruhu (1959) prohání Jan Tříska centrem na kole kolem Jungmannova náměstí, kde se obracely trolejbusy č. 54!
Nedá mi to. Doufám, že již za tři týdny soudní voliči napíší dílo Zmizelí politikové, v němž se naposledy podíváme na ohyzdné tváře leckterých opilců mocí, kteří nyní hyzdí krajinu na billboardech a v médiích. Však dobře tušíte, koho tím myslím. A volebnímu manažeru Jaroslavu Tvrdíkovi by měl americký poradce říct, že když hřímá na brífincích, vypadá jako dvojník mladého Jiřího Sováka v nějaké komedii.
