Víme, že Knížák chová vlastní dlouhodobou představu o národní podobě české kultury, jež se neslučuje obzvláště s činností na mezinárodní umělecké scéně. Nyní by rád sabotoval i dalšího schopného umělce, Dominika Langa, v účasti na prestižním 54. Mezinárodním bienále současného umění v roce 2011 v Benátkách. Nemá totiž mladíka rád, měl s ním už dříve konflikty při výuce na AVU. A co z toho, že o reprezentaci rozhodla objektivně odborná komise, zplnomocněná jak Národní galerií, tak investorem Ministerstva kultury České republiky? Co z toho, že už po termínu registrace zase hrajeme v cizině zdržovačku?
„Mám finální právo rozhodnout jako generální ředitel NG o tom, jak bude pavilon obsazen,“ říká Knížák a jmenuje náhradou laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého Vasila Artamonova a Alexeje Klyuykova (v týmu i Pavla Sterece), kteří se umístili na druhém místě výběrového řízení. Má to však háček, laureáti tuto „velkodušnost“ odmítli z etických důvodů, ze solidarity vůči kamarádovi a výběrové komisi.
Nezadatelné právo rozhodovat Pomalu už zapomínáme, co to byl happening 60. let. Právě ten byl doménou umělce Milana Knížáka, neřízené střely, namířené proti totalitnímu režimu, vůči němuž projevoval udatně svůj odpor. Byl i členem mezinárodního hnutí Fluxus, jež happening organizovalo po celém světě, neboť nespokojenost s mocnými nebyla tehdy jen za železnou oponou. Happening dnes však svou politickou účinnost ztratil, pouze jeho protagonisté se zřejmě nemění, pokud si navykli být proti všem. Na straně druhé my se už naučili rozlišovat mezi revoltou bezmocných vůči mocným, a mocných vůči bezmocným. Nakonec nebyl to Milan Knížák, komu americký Kongres tleskal za ukázku statečného boje proti totalitní moci.
Oč nejistější je společnost v mladé demokracii, o to víc usiluje opřít se o zákony. Ty jsou také středoevropskou specialitou, jinde dají třeba na ústní slib či gentlemanskou dohodu. Jsou zformulovány vesměs obecně, takže umožňují různý výklad, a ne vždy se dá správnost výkladu řešit u soudu. Milan Knížák se v případě benátského bienále odvolává na své nezadatelné právo rozhodovat, neboť nese za pavilon celkovou odpovědnost (z vyjádření na www.ngprague.cz).
Cituje přílohu Dohody mezi vládou ČR a SR o společném užívání českého pavilonu v Benátkách z roku 2002, jež se nazývá Zásady o hospodaření s výstavním pavilonem v Benátkách, jeho užívání, přípravy a realizace společných integrovaných subjektů, a vymezuje hlavně pravidla správy a hospodaření s pavilonem po rozpadu federace. O dramaturgii expozic se hovoří v bodě 6., že „pro každou jednotlivou (společnou) expozici jmenují příslušné právní subjekty (NG a SNG) odbornou komisi, která na základě předložených projektů jmenuje odborného komisaře“. Vzhledem k tomu, že tento zákon je zastaralý, letos byli pod tlakem odborné veřejnosti doporučeni do komise členové tvořící záruku odborného rozhodování. Minule totiž byla shledána česká účast jako problematická v důsledku neuspokojivého sestavení a výběru poroty. Také z tohoto důvodu jistě těší ředitele Knížáka, že by renomované odborníky přelstil.
Na straně druhé však zákon vylučuje, že by konečné rozhodnutí mohlo být přijato pouze z pravomoci ředitele jako jediné osoby, neboť nejsme právě v Severní Koreji.
Tygr je silný – a také hloupý Špičkový právník Vojtěch Cepl nám kdysi kladl na srdce, že právo je typ lidského chování, jež se má prolínat s eticko-estetickými pravidly, dokonce i tradičními, jako jsou mravy, zvyky a obyčeje. Máme usilovat o spravedlnost a slušnost, tam kde zákon nestačí, u vědomí, že projevem slušnosti a kultivovaného ducha je právě kultura. Na tom je třeba založit naši výjimečnost, a ne hlásat do světa moc, jako severokorejská kimčong ideologie.
Několikrát jsem zahlédla ředitele Národní galerie v televizi oblečeného v červeném tričku, jež nese na prsou japonský nápis Jsem tygr. Mohu potvrdit jako japanistka, že tygr je v asijském zvířetníku pokládán za symbol síly, ale také hlouposti. Nadto se tradičně vyskytoval a lovil Evropany od druhé půle 19. století právě v Severní Koreji.
Proto se domnívám, že ředitel Knížák mohl omylem nalézt svůj mravní vzor v postupu této země, kde není bezpečno a kde mocenská předváděcí hra je dějinně neodpovědným happeningem.
Proto se domnívám, že ředitel Milan Knížák mohl omylem nalézt svůj mravní vzor v postupu této země
O autorovi| VLASTA ČIHÁKOVÁ NOSHIRO, Autorka je předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků výtvarná kritička
