Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Oberst Haneke udílí tresty

Česko

Nejlepším evropským filmem roku byla dle rozhodnutí povolaných Bílá stuha režiséra Michaela Hanekeho. Snímek, který vyhrál loňský festival v Cannes, bude mít příští týden premiéru v české distribuci. Je to film, jehož téměř každá scéna v divákovi vyvolá emocionální reakci - silnou, s odstupem ale docela mělkou.

Každá historická éra má v současné lidové imaginaci nějakou ustálenou podobu, středověk je například čas temna, divokosti a hrubosti. Oproti tomu desetiletí předcházející první světové válce asociují obraz jakési poklidné idyly. Nevzrušivé, ale starosvětsky milé doby upjatého a předvídatelného pořádku a měšťanských ctností, o nichž mluvívaly naše babičky. Éře panímam a vašnostů důstojně se valících po náměstí, aby střídmě popili v upraveném podniku, kde se vědělo, jak prokázat úctu zákazníkovi, dcerek cvičících na klavír, synků snících o místě úředníka pod penzí...

Film Bílá stuha uznávaného rakouského režiséra Michaela Hanekeho (například Kód neznámý, Pianistka či Skrytý) se odehrává v letech 1913-14 v severoněmecké vesnici, autor v něm ukazuje svět, který vykazuje jakési vnější znaky idyly - upravení lidé v něm chodí mezi upravenými domy a líbezným krajem, vědomi si řádu věcí, jejž respektují a nepřekračují svou úlohu v něm.

Druhá strana idyly Ten řád jsou ale podle Hanekeho institucionalizovaná hrůza a násilí, které nutně vede ke hrůze ještě větší.

Hned v úvodu filmu Haneke nastolí přímou souvislost mezi příběhem, jejž začíná vyprávět, a „událostmi, které se v naší zemi staly později“ - tedy nástupem nacismu a jeho zločiny. Tím jednoznačně definuje způsob, jímž je jeho film třeba sledovat a interpretovat. Obrazy na plátně neukazují jenom temné vesnické drama, ale klíčící Osvětim. Těm zlověstným a velmi „árijsky“ vyhlížejícím dětem z Hanekeho filmu bude v době Hitlerova převzetí moci kolem třicítky, budou na vrcholu sil, připraveny ukojit svůj apetit po (sebe)zničení.

Mikrokosmos, do nějž se narodily, je přísně a patriarchálně uspořádán. Život ve vesnici řídí tři autority - Baron (Ulrich Tukur), Pastor (Burghart Klaussner) a Doktor (Rainer Bock). Každý z nich svou moc nějakým způsobem zneužívá - především ve vztahu k lidem z nejbližšího okolí, všechny ty pilíře moci jsou tak či onak narušené, prohnilé. Jistou výjimku představuje mladý Učitel (Christian Friedel), který je zároveň vypravěčem filmu.

Na rozdíl od ostatních je schopný empatie, druhým naslouchá, neválcuje je z pozice moci. Zároveň je ale slabý, nerozhodný - postava, s níž se dnešní divák může do jisté míry ztotožnit. Spořádaný běh věcí ve vesnici naruší série násilných a čím dál krutějších incidentů, jejichž příčinu se nedaří objasnit. Ani v závěru filmu není záhada vyřešena víc než v náznaku. Nebo přesněji - kdo jsou původci toho násilí, je evidentní prakticky od začátku, člověka až zaráží, že vesničané nejsou schopni tu zřejmou věc nahlédnout. Možná ale, že se v tom projevuje jenom další z charakteristik řádu jejich existence - skutečnosti, jež ten řád popírají a zároveň demaskují, jsou schopni jedině vytěsnit, silou vůle ignorovat. Násilnost těch tajemných skutků v Hanekeho světě nepředstavuje vybočení z normy, tím je jejich záhadná, snad až rituální povaha. I ten normální vesnický život je totiž založen na násilí, v tomto případě ale hierarchicky uplatňovaném, bezmyšlenkovitě krutém.

Téměř každá situace (s výjimkou scén, v nichž si Učitel namlouvá mile rozpačitou guvernantku Evu /Leonie Beneschová/) staví aktéry do nějaké hierarchické pozice. Ten, kdo je v danou chvíli nahoře (skoro vždycky jsou to muži), má ve vztahu k podřízenému fakticky volnou ruku, může ho v přeneseném a někdy i přímém slova smyslu znásilnit (v „oficiálním styku“ je ovšem sexualita důsledně potlačovaná - viz dusivá scéna Učitelových námluv nebo obludný způsob, jímž Pastor brání masturbaci dospívajícího syna). Jedinou alternativou pro druhou stranu je trpně vše přijmout, poslechnout. Téměř každý, komu v Hanekeho filmu dá společenský řád příležitost někoho trýznit, tu šanci také využije. Řekne-li v Bílé stuze otec dceři, že je moc podobná své zesnulé matce, nepřipadá v úvahu, že by to mohl být projev náklonnosti, může to být jedině symptom incestu. Smysl vztahu je dávat bezmyšlenkovitě a neradostně pocítit vlastní moc. Naprostá důslednost trýznitelů je podobně znepokojivá jako stejně uniformní odevzdanost obětí. Vespod toho „řetězce velení“ jsou děti, někde zneužívané, jinde bité, jinde psychicky týrané anebo trpící nezájmem.

Facka někdy stačí Haneke přitom v Bílé stuze neukazuje obrazy nějak extrémní, násilné skutky, pokud k nim dojde, jsou oku diváka často skryté. Občas před kamerou padne facka, lidé říkají zraňující slova (Pastorova „mistrná“ manipulace dětmi, jež deptá, a ještě je dovede k tomu, aby se na tom samy podílely). Ve skoro každé scéně se ale Hanekemu podaří dotknout se mezí snesitelnosti, dohnat publikum k pomalu až tělesné reakci. Všechny složky filmu fungují ve svým způsobem dokonalé synergii.

Literárně vybroušené, nikdy ale mnohomluvné dialogy, střídmé herectví, drobná gesta, postavení a pohyb kamery (Christian Berger), bolavě výmluvný zvuk, to všechno spěje k jednomu cíli - vyvolat odpor, zhrození, snad až nevolnost, prostřednictvím náznaků do toho zapojit i divákovu imaginaci, podřídit si ji. Bílá stuha v tom ohledu až nepříjemně dobře „funguje“ (slovo původně užívané ve vztahu k mechanismům, se ale pro tenhle film vlastně hodí).

Bílá stuha dokládá autorův velký talent, přiznat ale tomu filmu velikost se přesto zdráhám. Černobílý, se strohou přesností organizovaný obraz a severské lokace mohou asociovat díla trýznivých klasiků Dreyera a Bergmana, především s druhým jmenovaným Haneke má společnou jistou neúprosnost. V něčem se od něj ale zásadně liší. Možná je to staromódní představa, ale skutečně velké umění je pro mě také svědectvím o autorově zápasu, jímž se divákovi otevírá k dialogu. Z Bergmanových (když už jsem ho zmínil) filmů je jasné, že jejich autor nešetří nikoho a nic, a už vůbec ne sebe. Michael Haneke se oproti tomu ve vztahu režiséra a diváka, který je svým způsobem také nějak mocensky hierarchizován, v Bílé stuze chová vlastně podobně jako hrdinové toho filmu. Autoritářská figura za katedrou, která aniž by připustila možnost dialogu, pohrdlivým hlasem vtlouká žactvu do hlavy své monotónní teze a občas zapráská rákoskou o stůl tak hrozivě, že nikdo ve třídě ani nedutá strachy.

A jeho výklad je také docela problematický. Poselství Bílé stuhy se sice jistě nedá zredukovat pouze na výklad o kauzalitě mezi restriktivním společenským uspořádáním před první světovou válkou a nástupem nacismu dvacet let poté. Ta myšlenka je ale ve filmu velmi silně přítomná. Hanekeho teze je v tom případě tak zjednodušující a triviální, až vlastně nesmyslná. A odhaluje jeden velký paradox Bílé stuhy. Ten film ukazuje, jak rigidní společenský řád plodí zrůdné chování, aby nakonec sám zmutoval do něčeho šíleného a zrůdného. Normy toho života, který Haneke před kamerou tak účinně inscenuje, jsou ale naprosto vzdálené normám dnešním, někdy jsou jejich přímou antitezí. Ti lidé byli hrozní a stvořili něco hrozného proto, že byli jiní, než jsme my, může si říct současný divák. Tyran za katedrou dal sice dětičkám co proto, ale nakonec pro ně měl velký sladký bonbonek.

Smysl vztahu je dávat bezmyšlenkovitě a neradostně pocítit vlastní moc. Naprostá důslednost trýznitelů je podobně znepokojivá jako stejně uniformní odevzdanost obětí.

Premiéra

FILM TÝDNE Premiéra

Bílá stuha (Německo/Francie/Itálie)

námět, scénář, režie: Michael Haneke hrají: Ulrich Tukur, Burghart Klaussner, Rainer Bock, Leonie Beneschová, Susanne Lotharová a další kamera: Christian Berger

O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!