Zajímá tady někoho něčí názor na vládu jako takovou, její perspektivy, na to, zda je třeba se jí bát, nebo se bát o ni? Pokud ano, má chudák smůlu. Jednou ten názor asi mít budu a před celým světem ho odkryju, teď ještě ne. Teď o něčem úplně jiném.
Můj vztah k mistrovství světa ve fotbale je dlouhodobý, ale platonický – znám ho jen zprostředkovaně přes obrazovku. Ta pozice fanouška – diváka se ale postupně měnila, kdo se dneska dívá na fotbal v televizi, činí tak v roli někoho jiného než za těch starých časů.
Televizní přenos býval jakousi náhražkou pro ty, kdo nemohli na stadion. Ze hry viděli přibližně to, co lidé na místě – občas něco uniklo, emoce si do té podívané člověk musel vkládat i sám (samozřejmě za pomoci ruchu ze hřiště), ze tváří hráčů toho moc odečíst nešlo, pokud vůbec byly vidět. Dnešní přenosová technika staví televizního diváka do pozice téměř božské, vidí všechno, včetně toho, co by divákovi sledujícímu hřiště muselo uniknout. Kromě „dramatického oblouku“ celého utkání se režie snaží vytvářet i menší příběhy, zpětně rekonstruuje výměny ostrých pohledů a gest a další akce a reakce.
Ve zpomalených záběrech se střídají balety anonymních a důsledně depilovaných končetin (kdo do konce mistrovství najde jednu chlupatou nohu, má u mě čestné uznání) a blízké detaily tváří, jak se hezky říká, zrůzněných emocemi. Díky vysokému rozlišení je vidět každá kapka potu, odletující hrudka hlíny, fald na ponožce. A všechno je to zpomalené – trochu jako v Matrixu (některé situace na hřišti taky nemají daleko k nějakému obřadnému bojovému umění) nebo Trierově Antikristovi. Člověk uvyklý konvenci současného filmu by čekal, že zpomalovačku bude občas rytmizovat nějaké to zrychlení – snad za čtyři roky.
Hráči se díky tomu snímání stávají herci (paradoxně to klasické fotbalové „hraní“, tedy simulování se díky zpomaleným záběrům z mnoha úhlů stává obtížnějším nebo je alespoň celkem spolehlivě pro diváka odhalováno). Jdou na hřiště s vědomím, že jejich obličeje budou naplňovat velké obrazovky, jejich grimasy budou zpomaleny tak, aby neunikla jediná jejich nuance. Asi si to, jakkoliv jsou během utkání pohlceni hrou, uvědomují, hrají taky trochu pro kameru.
Dříve si divák musel osobnosti hráčů trochu konstruovat, takhle vzniklé postavy ale bývaly trochu zajímavější než ten pompézní polopatický výklad, jímž jeho potřebu příběhu saturuje soudobý modus přenášení. Zpomalení je v jazyce filmu něco jako důraz, znamení vážnosti, potřeby vytrhnout nějaký úkaz z přirozeného tempa času.
Všechny ty zpomalené sekvence při přenosech z mistrovství tak nejenom staví diváka do vševědoucné božské pozice, dělají ale také z hráčů jakési Olympany, v pohybech jejichž obočí se může skrývat tajemství života. I v tomhle se nakonec fotbalový přenos vyzněním blíží soudobému filmu, který se často snaží vyrvat všechny významy na povrch, nenechat nic nedořečeného a monumentalizovat banalitu.
