Jan H. Vitvar: Letošní Chalupeckého cena podle mě ukazuje, že soutěž se dostala do kritické fáze. Už jsem to napsal do Respektu: Všechny projekty ve finále jsou překomplikované, unavené, do sebe uzavřené, všechny vyvolávají v divákovi pocit, že na něj někdo hodil těžkou deku. A nejvíc instalace vítěze. V souboru textů se zabývá vlastním vztahem k umění tak krkolomně, že jsem marně hledal důvod, proč s tím Jiří Skála vůbec chodí před lidi. Přitom reálný stav na mladé výtvarné scéně je mnohem barvitější, vůči veřejnosti mnohem otevřenější.
Kateřina Šedá: S rozhodnutím poroty ohledně letošního laureáta souhlasím, bez ohledu na jeho věc vystavenou v DOXu. Připadá mi totiž nesmysl řídit se pouze instalací ve finále. Čeho je vlastně odrazem? Někoho může cena vybudit k nejvýraznějšímu výkonu jeho tvorby, jiného zase velká snaha uspět semele a výsledek překombinuje. Věc pro mnohé diváky nudná může být výrazným posunem v tvorbě autora, naopak výjimečná věc může pro některého autora znamenat určitý konec – za tuto hranici se už v budoucnu nedostane. Vítězem tak může být paradoxně ten poražený.
Skálova tvorba je pro mě konzistentní a jeho „hledání se“ je kvalitou i formálně. Skála je částečně žena. Jeho práce je něžná, ale zároveň vykazuje znaky tvrdého přemýšlení. Vypadá možná občas nudně, ale je zábavná. Je velmi osobní, ale i obecná. Jednoduše řečeno – je neuchopitelná. Lenka Lindaurová: Výběr finalistů je určen volbou mezinárodní poroty, která pracuje velmi pečlivě a zodpovědně. Je ovšem otázkou, z kterých nominovaných umělců vybírá a kdo se z umělců na cenu hlásí. Já osobně bych možná do finále zvolila jiné autory, ale naprosto respektuji rozhodnutí poroty. S výběrem vítěze se ztotožňuji: sleduji tvorbu Jiřího Skály od začátku a považuji ho za výjimečný zjev na současné české scéně.
Kateřina Šedá: Výběr finalistů je velmi těžké hodnotit, protože jsem neviděla, z čeho porota vybírala. Někteří autoři, které oceňuji, nominováni nebyli a ani by se asi nepřihlásili. Dlouhou dobu už ale prahnu po tom, aby se ve finále více objevila kresba, malba nebo také grafika. Světové přehlídky umění jako Documenta nebo Manifesta dokazují, že klasická grafika je pořád vzrušujícím médiem, a často se sama sebe ptám, proč se ve finále Chalupeckého ceny spíš objeví průměrný konceptualista než výjimečný kreslíř.
Petr Fischer: Jiří Skála mezi nominovanými vyčuhoval snad jen tím, že byl nejméně „výtvarným“ kandidátem. To, že porotu oslovilo jeho bloudění na pomezí literatury a vizualizace pocitu z psaní jakožto druhu komunikace, není skandál ani šok. Skálovo dílo ovšem není v letošní nabídce jediné, které se vzpírá tradičnímu označení výtvarné či vizuální umění.
Ke Skálově tvorbě se asi nejlépe hodí slovo „událost“, na něž občas odkazuje třeba Kateřina Šedá, která nemá ráda označení umění. Událost se musí stát, a to nejen ve chvíli, kdy umělec tvoří, ale i tehdy, když se s ním setkává divák. A k takovému setkání dojde u podobně introvertních děl jedině tehdy, když mu pozorovatel vykročí – vědomě či nevědomě – vstříc, i když to neudělal tvůrce.
Kdo (ne)má konceptuální umění rád Lenka Lindaurová: Pan Vitvar má s hodnocením ceny v lecčems pravdu, ale v hodnocení tvorby finalistů a především vítěze je příliš subjektivní, jeho kritika postrádá pádné argumenty, je příliš povrchní. Někdy mám pocit, že někdo zkrátka nemá konceptuální umění rád a pak vznikají jakési dva hodnotící tábory pro a proti, což je v současné době široké škály uměleckých přístupů trochu absurdní. Ale chce-li se takto vymezit, ať to dělá – jen nechápu, proč by jeho subjektivní úsudek měl znamenat, že cena se ocitla v kritické fázi.
Kateřina Šedá: Myslím si, že Honza Vitvar není z těch, kteří by neměli rádi konceptuální umění. Spíš svým článkem potvrdil můj dlouhotrvající pocit, že v kritické fázi se možná paradoxně ocitli novináři… Jejich texty reflektující současné umění bývají často velmi nepřesné a povrchní a tím dochází k fatálním chybám ve výkladu spousty děl. I přesto má Jan H. Vitvar nepřehlédnutelnou kvalitu – píše srozumitelně.
Možná to zní úplně bláznivě, ale je to další problém současného umění – spousta kurátorů nebo kritiků nedokáže psát jasně a srozumitelně pro širší veřejnost. Jedna věta obsahuje šest slov, z toho je pět cizích… Přesně jak to Honza napsal, ale teď bych to obrátila opačným směrem: texty řady kritiků současného umění jsou překomplikované, unavené, do sebe uzavřené… Jan H. Vitvar: Kdybych neměl rád konceptuální umění (ovšem je tu kritik vůbec od toho, aby něco měl, či neměl rád?), už několik let bych neměl v souvislosti s Chalupeckého cenou o čem psát, protože ačkoli v zemi vyrostla mimo jiné další generace výjimečných malířů a malířek, cena stále preferuje výhradně konceptuální díla. To je zkreslení stavu zdejší výtvarné scény. Abych ale použil podobný argument: pokud porotci „mají rádi“ konceptuální umění, pak je třeba, aby cena tuto poměrně těžce dekódovatelnou oblast divákům přibližovala (minimálně formou informací o předchozí tvorbě finalistů), a ne ji uzavírala do elitářského vakua, kde se pak kritikům předhazuje pitomý argument, že dílům nerozumějí, nejspíš protože na ně nestačí intelektuálně, že jsou povrchní, nejdou do hloubky a podobně.
Lenka Lindaurová: Mluvit zde na jedné straně o konceptuálním umění a na druhé o tom „dalším“ je zavádějící. Konceptuální tendence na umělecké scéně u nás dominují od 90. let (stejný trend můžeme vidět i v zahraničí, o čemž svědčí finalisté britské Turner Prize) a také současná malba je víceméně konceptuální. Že současní autoři mnohem více sahají k jiným médiím (než třeba k malbě), souvisí s chaosem dnešního světa. Použiju výstižnou charakteristiku Nicolase Bourriauda o tom, že „dnešní umělci formy spíš programují, než že by je vytvářeli...“.
A ještě k tomu vakuu: myslím, že je výsledkem špatné práce veřejných institucí určených v tomto oboru k osvětě. S výjimkou Galerie hl. m. Prahy, na jejíž nové expozici Po sametu ostatně můžeme názorně vidět, jak se na důležitých autorech nápadně shoduje s výsledky udělování ceny. Určitě má ale Jan H. Vitvar pravdu v jedné věci: je potřeba veřejnost o dílech finalistů i laureátů mnohem více informovat a to – doufám – v příštím roce změním.
Kateřina Šedá: Honzo, proč jsi neudělal s Jiřím Skálou rozhovor, který by jeho věc širší veřejnosti otevřel, než ji takovou kritikou ještě víc uzavřít? Pokud by na tvoje otázky neměl odpověď (o čemž pochybuji), jeho věc by se částečně zkritizovala sama.
Jan H. Vitvar: Konceptuální umění pro mě osobně může být komplikované, jak chce, ale pokud cítím, že se mnou – a tím i se světem – autor dílem nechce komunikovat, nevím, proč bych měl tu práci dělat za něj. V jaké pozici pak asi musí být divák, který nedisponuje ani znalostmi, kterými disponuji já?
Kateřina Šedá: Ty jako novinář máš přece veřejnosti díla nějakým způsobem zprostředkovat či přiblížit, je to taky tvoje úloha. Žádnou práci tím za nikoho neděláš, to bys dělal v případě, pokud bys byl další finalista a za Jiřího Skálu věc vysvětloval ostatním. Ale novinář či kritik je do určité míry prostředník, neznamená to, že za někoho něco dělá, ale že se dvě strany snaží nějak spojit. Pokud máš pocit, že s tebou dílo nekomunikuje a mezi ním a divákem je bariéra, je snazší se mezi ně taky postavit a bariéru ještě zvětšit, než se ji pokusit odstranit.
Jan H. Vitvar: Když jsi vyhrála ty nebo Eva Koťátková, tedy autorky, které se také koncentrují na konceptuální tvorbu, byla u vás jasná touha něco o sobě a o nás sdělit. Proto jsem tehdy z ceny neměl pocit totální frustrace. U nynějších finalistů tomu je bohužel opačně, a kdo přišel na ceremoniál v DOXu, mohl si ho ty čtyři hodiny, než byl poloprázdný večírek náhle ukončen, naplno vychutnat. Ale jak jsem napsal: problém není v samotných výtvarnících, ale v pořadatelích – vám vážně přijde normální, když veřejnosti o laureátovi sdělí pouze jednu větu, která ani nemá smysl?
Lenka Lindaurová: Ona jedna věta se formuje půl hodiny před předáním ceny a vzniká trochu pod časovým tlakem, formuje se anglicky a pak v češtině, aby se mohla hned na vyhlášení sdělit. Myslím, že tohle rozhodně změníme, aby právě na prezentaci vítěze bylo dost času. Ovšem k vyhlášení ceny vyšel katalog, kde bylo poměrně dost informací o všech finalistech k dispozici. Příští rok bych ráda připravila už v průběhu výstavy finalistů (před vyhlášením vítěze) komentovanou prohlídku pro novináře i ostatní se všemi vybranými autory.
Hloupí tvůrci, líní diváci?
Petr Fischer: Kritika Honzy Vitvara má dvě roviny. V jedné si stěžuje na manažerskou neschopnost (včetně té marketingové) lidí, kteří Chalupeckého cenu organizují. Tady má asi pravdu, že o ceně se nejen málo ví, ale také málo mluví. Nestala se očekávanou společenskou událostí jako třeba Turner Prize v Británii, zkrátka trochu zklamání.
Druhá rovina Honzovy kritiky je složitější. On vlastně žehrá na to, jak jalová díla jsou vystavována, jak nikoho neoslovují, ale nenabídne konkrétní alternativu, která by byla obsahově a formálně zásadně odlišná. Já ji tedy nevidím, ale omlouvám se, nejsem v popisu scény znalec. Jalovost vizuálního umění, překombinovanost, nebo naopak primitivní jednoduchost a banálnost, to je přece v paušální novinové kritice problém soudobého umění už padesát let.
Je ovšem otázka, kde je zakopaný pes, zda u hloupých tvůrců, nebo u líných diváků, kteří se pak nemůžou stát aktéry ničeho, natožpak události díla. A protože je mi vlastní úcta k práci druhých, preventivně přesouvám odpovědnost za „vystavovanou prázdnotu“ na diváky, kteří se nechtějí dívat jinak.
Jan H. Vitvar: Argument o „líných divácích“ mě už za poslední léta začal vytáčet. Kdyby byli diváci líní, nikdo už by na výtvarné umění nechodil a všichni by doma koukali na porno nebo by se zabavili podobně nenáročným způsobem. To se zatím neděje. Letos jsem viděl desítky výtvarných akcí, kde se všichni bavili, nebo naopak málem brečeli, a bylo to fajn. Přijedete třeba na Benzínku u Slaného, kde se jednou do měsíce výtvarníci baví do noci a kde vznikají zcela výjimečné věci, a je vám tam dobře. A pak přijdete na Chalupeckého cenu, kde se cítíte jak v krematoriu a jste rádi, když vás v devět vyhodí, protože se končí.
Jestli jsou autoři – a znovu opakuji, především pořadatelé – opravdu příliš hrdí na to, aby se nějakým divákem vůbec zabývali, což je přesně případ letošní Chalupeckého ceny, pak nemohou čekat nic jiného, než že se k nim publikum postaví zády. Na ceremoniálu byl mimochodem tenhle moment přehlížení vidět i na smutném detailu: jediný, kdo se zajímal o reakce publika, nebyli pořadatelé, porotci ani výtvarníci, ale moderátor večera Michal Pěchouček. Jemu jedinému záleželo na tom, co si o akci lidé myslí, a ptal se jich na to.
Petr Fischer: To, že lidi přijdou na výstavu, přece ještě nic neříká o tom, jestli se chtějí dívat, nebo ne. Když dopředu dostanou vodítko k interpretaci všeho, aniž by museli sami něco přidat, pak můžou do schránky dostat reklamní leták a je to. Umění není marketing v tom smyslu, že bych dodával konzumentovi srozumitelnou užitnou či směnnou hodnotu. Divák ji musí s dílem společně najít a je jedno, jestli je to Warhol, Barnet Newman nebo Skála. Je to sakra práce, proto mluvím o lenosti. Rozdíl mezi tím, jestli přijdu do galerie a čekám, jak mi všechno řeknou a hezky pobaví, a pornem doma na gauči není naprosto žádný. Snad kromě míry konzumované slasti.
Jan H. Vitvar: Návštěvník galerie přece není idiot, který se jde pobavit a čeká, že mu bude všechno vysvětleno. Zároveň ale není masochista: v DOXu mu nevysvětlují v podstatě nic a ve výsledku mu pak říkají, jak z téhle debaty vyplývá, že je nějaký dement, který by měl jít raději do supermarketu, když umění nerozumí. To už je pak opravdu lepší to porno.
V čem to tedy vězí Kateřina Šedá: Zásadní problém Ceny Jindřicha Chalupeckého je její prezentace veřejnosti a od té pak vzniká řada nedorozumění a problémů – i ten, že se vystavené věci můžou zdát překomplikované, unavené nebo do sebe uzavřené. Už v roce 2005, kdy jsem cenu dostala, tak jsem na tiskovce upozorňovala na to, že na finálové výstavě musí být přítomna portfolia autorů, jejich katalogy, rozhovory atd., jak jsem měla možnost vidět na Turner Prize.
Podle mě je nutné, aby diváci a novináři měli nejen možnost nahlídnout do celé tvorby každého výtvarníka, ale taky měli možnost se seznámit s problémem, kterým se zabývá, a nebyli tak z finálové prezentace úplně zmatení. Potom by se nestalo, že by Jan H. Vitvar napsal do Respektu, že „zvítězil introvert, který o smyslu svých děl těžce komunikuje i sám se sebou“, protože to není pravda. Potýkala jsem s podobnými problémy – několik novinářů se mě po vyhlášení ceny při rozhovoru tiše zeptalo, co vlastně dělám, že mou práci vůbec neznají. Potom mě v novinách několikrát napadli, že jsem dostala „cenu za kresby, jež za mě nakreslila babička“. Úplný nesmysl, který ještě víc zhoršuje ovzduší současného umění před širokou veřejností. Já bych právě očekávala, že kritika by naopak měla věc divákům přiblížit.
Petr Fischer: Cítím, že Jiří Skála opravdu vyhrál oprávněně, protože se zaobírá otázkou komunikace, včetně komunikace se sebou, která je, zdá se, klíčem k vyhlášené krizi Ceny Jindřicha Chalupeckého.
***
Diskutující
Petr Fischer (1969) filozof, vedoucí kulturní redakce České televize
Lenka Lindaurová (1960) výtvarná kritička, kurátorka, výkonná ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého
Kateřina Šedá (1977) výtvarnice, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2005
Jan H. Vitvar (1977) vedoucí kulturní rubriky Respektu
Cítím, že Jiří Skála opravdu vyhrál oprávněně, protože se zaobírá otázkou komunikace, včetně komunikace se sebou, která je – zdá se – klíčem k vyhlášené krizi Ceny Jindřicha Chalupeckého Petr Fischer
