ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Na FAMU jsem měl pověst kluka, kterému čouhá sláma z bot. Přišel jsem do Prahy ze Šluknova a hrozně jsem se styděl. Prý jsem byl suchar, protože jsem moc nepil. Nosil jsem to nejhorší oblečení z famáků, což mi vydrželo dodneška. (směje se) Pověst umělce si nechci připustit dodnes, přijde mi to snobské. Vyrostl jsem v prostředí, kde když řeknu, že jsem umělec, dostanu facku a pošlou mě do kouta.
Pořád si připadám jako kluk, který chce vyprávět zábavné a někdy i dojemné příběhy. Chce rozesmávat lidi, ale dělat z toho umění? (kroutí hlavou) Ono se to možná uměním stane, když čas a diváci rozhodnou. To se ale dozvíme až tak za třicet let. Na to já ovšem nehodlám čekat, takže zatím to budu dělat nejlíp, jak dokážu.
Už ve škole jsem napsal scénář k filmu Vlny, který neustále odkládám. Je to projekt, před kterým skláním hlavu, protože téma je tak osobní, že bych ho nerad natočil špatně. Týká se vztahů s nejbližšími lidmi, vztahů v rodině. A stejně jako ve filmu Ženy v pokušení je i o odpuštění. Mám totiž dojem, že nejvíc si ubližují ti nejbližší. A o tom by ten film měl být.
Jsem až přehnaně zapálený režisér, protože všechno, co dělám, dělám s naprostým maximálním nasazením a vášní. Vyžaduji to i od ostatních, ale nemyslím si, že bych byl zbytečně přísný. Vystříhám se toho, abych na někoho křičel. Snažím se být milý, pokud to jde, ale to neznamená, že po všech zúčastněných nechci výkon na hranici jejich možností. Ostatně i oni ode mě očekávají, že když máme mít na natáčení slunce, tak slunce zařídím raz dva, předpokládají, že všechna moje rozhodnutí budou správná. Vlastně na mě sází, že jsem neomylný. Bylo by hrozně nebezpečné, kdyby tomu člověk podlehl.
Manipulaci se učím od žen. Umění režie spočívá ve schopnosti vcítit se do herců, povzbuzovat a manipulovat je jemně tam, kam potřebujete. To se mimochodem učím od žen. Ženy umí bravurně manipulovat. Dosáhnou svého bez jakéhokoliv řvaní. Ostatně, řvaní jim vůbec nesluší.
Komedie se často podceňují, ale jsou důležitým a snad i zdravotně záslužným žánrem. Film Ženy v pokušení jsem napsal a následně i natočil kvůli tomu, že mi bylo tak mizerně, že jsem chtěl pobavit sám sebe, odlehčit si. Proto věřím, že to tímhle způsobem může fungovat na spoustu diváků. Že v situaci, kdy už je nějaká tragédie tak velká, že už s ní nemůžeme nic dělat, se musíme smát, abychom se přes ni dostali. I pro mě to byla terapie. Inspiroval mě sen. Ženy v pokušení vznikly tak, že se mi zdálo o zvláštní ženě, jejíž postavu jsem následně napsal a kterou hraje Eliška Balzerová. Byla to žena drzá, která pije život plnými doušky a bere ho i v nejtěžších situacích s nadhledem. Připadalo mi, že je v ní obrovská naděje, kterou dokáže předávat i ostatním.
Chlap by měl mít koule. Vsadil jsem na Ženy v pokušení doslova všechno a peníze na film jsem si půjčil. Šlo o to říct si: věříš si natolik, že na to vsadíš všechno? Chlap by si měl věřit a klidně dělat frajerská gesta. Já jdu do všeho po hlavě, jdu i tam, kde můžu dostat strašně přes hubu. Maximálně jsem věřil látce, a proto jsem vsadil maximum - nejenom finančně, ale i autorsky. Pokud to bude prohra, nemám se na koho vymlouvat. Ovšem pokud to bude výhra, tak to taky nesvádějte na nikoho jiného. (směje se) Náměty si vymýšlím, nechytám je ve svém vlastním životě, ale inspiruji se reálnými lidmi. Pak se ale snažím příběh načrtnout nějakým nápadem, který je nadnesenější a třeba i legračnější než v reálném životě. Často se mi stává, že pak za mnou přijdou lidé a říkají: to se mi přesně stalo. To je pro mě velká pocta, dokazující, že moje představivost kopírovala život.
Kritiku jsem si ze zdravotních důvodů zakázal. I tak to mám rozdělené na inteligentní kritiky se vkusem, co mé filmy chválí, a na ty ostatní. Některé kritiky si přečtu s odstupem, ale teď se nechci nechat drásat. Největší obhajoba je film, ať mě soudí spíš diváci v kinosále. Kolem Žen v pokušení jsou divácké reakce tak neuvěřitelné a zároveň reference tak kladné, že se bojím, abych úspěch nezakřikl. Nejsem masochista, nechodím se dívat na své filmy. Byl jsem se podívat na Účastnících zájezdu, abych prvně viděl, jak diváci reagují, a od té doby to nedělám.
Všechny své filmy bytostně nenávidím a mrskám se za všechny chyby, kterých jsem se dopustil. Ono se i říká, že až se my režiséři dostaneme do pekla, nebudeme se vařit v kotli, ale budou nám tam pouštět donekonečna všechny naše filmy. Větší utrpení si neumíme představit.
Nejvíc mě překvapilo, že Václav byl půl roku nejnavštěvovanějším filmem. (Film Václav z roku 2007, který Vejdělek režíroval -pozn. red.). Vědomě jsem točil drama a očekával jsem, že na to nikdo nepůjde. Celou dobu jsem si myslel, že je to průšvih. Představte si to, drama a v Čechách! Od té doby nemůže žádný producent říct, že na drama nikdo nepřijde. V tu chvíli mu totiž může autor klidně odvětit: no, tak se podívejte na Václava. A na to jsem pyšný.
Mám dvouapůlletého syna. Že se to doposud nevědělo? Nikdo z novinářů se mě na to ještě nezeptal. Není po tatínkovi, je strašně hezký a zároveň šikovný. Zatím se jeví velmi dobře, dělá mi velkou radost. K ničemu dalšímu se vyjadřovat nechci. Chlap kromě toho, že má být vtipný a odvážný, má být i diskrétní.
Některá ženská tajemství mi byla dost brzy odkryta. Moje maminka je ze třinácti dětí, navíc mám dvě sestry. Když vyrůstáte mezi ženami, tak vás to ovlivní. Dneska pozoruji, jak se přede mnou ženy snaží tvářit tajemně, ale velmi brzy se to obrátí. Vím totiž, co skrývají, ale hlavně ony rychle pochopí, že se mi mohou odkrýt a nemusí přede mnou nic hrát. Právě proto je mám rád. Svým způsobem mě ovlivnily všechny ženy, které jsem v životě potkal. To je velká ženská schopnost, ovlivňovat naše mužské životy.
Nový film Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení se v českých kinech promítá od 18. března.
